Byl to děsivý pohled. Čtyři muži a tři ženy obklopovali velký kámen. Byli odění v dlouhých, tmavých róbách a zakrývali si tváře maskami. Stáli naprosto nehybně, jako živé voskové sochy. V rozlehlé síni nehořelo, přesto zde byl zdroj světla – ten kámen. Byl hranatý, téměř velikosti a výšky stolu. I přes svou temnou barvu z něj vyzařovalo světlo. Vzduch nad kamenem se chvěl, jiskřil a slabě prozařoval tmu. Nikdo se neodvážil pohnout, všichni cítili, že se blíží zásadní okamžik. Na něj se připravovali týdny. Náhle se síní rozlehl hlas. Lidé sebou škubli. Hlas sílil a zněl stále naléhavěji. „Vyslám vás do světa, abyste plnili mé rozkazy. Mám nad vámi moc. Já, pán mrtvých.“ Sedm lidí poslouchalo s napětím, každé slovo se jim hluboce vrylo do mysli. „Kámen vám propůjčí sílu!“ ozval se znovu hlas. „Spojte se rukama!“ Lidé poslušně chytili jeden druhého za ruce a upřeli zraky na kámen. Ten kámen! Byl plný magické moci.