Angie Dicksonová se v noci náhle probudila. S hrůzou otevřela oči a upřeně hleděla do temnoty ložnice. Zadržela dech a poslouchala. Z ticha se k ní dral tlumený, suchý smích, připomínající tlumené tóny lesního rohu. Angii se svíral žaludek úzkostí. Smích zněl strašně blízko, jako by někdo stál přímo před ní, možná dokonce u její postele. Náhle ucítila tíhu na hrudi. Věděla, že se chystá něco hrozného. Vysunula dlaně zpod přikrývky a začala po prostěradle tápat. Narazila na něco kulatého. Její prsty se zabořily do vlasů… Byla to hlava! Na její přikrývce ležela hlava!