Žena stála na schodišti naprosto paralyzovaná strachem a nedokázala promluvit. Její tvář byla zkřivená hrůzou, ruce sevřené v pěst a zvednuté do půlky. Šedivé vlasy jí padaly do čela a vítr je rozcuchal. Oči měla rozšířené šokem. Vyrazil jsem po schodech jako první, těsně za mnou běžel Suko a hlídal mi záda. Světlo lampy nad schodištěm osvětlovalo její tvář, která působila nehybně a chladně, jako by byla z vosku nebo ztuhlého tuku. „Kde je?“ zeptal jsem se.