Po odeznění dělostřelby naložili všechna těla na dřevěný vůz – muže, ženy, děti, všechny, které našli. Ti, kdo přežili, smutně stáli stranou a plakali. Byl březen 1945 a válka, prokletá válka, ničila všechno kolem. Zasáhla i tuto odlehlou vesnici a požadovala svou krutou daň. Konec války se zdál být stále daleko. Znovu padaly zápalné granáty, z jihu se šířila tlumená záře a ozývala se kanonáda. Byli to Němci, kteří marně bránili postup spojenců. Jejich snaha byla zoufalá a předem prohraná. Záře na obloze působila strašidelně. Vesnice hořela, zasažená alespoň jedním projektilem, a několik domů se dnes zřejmě zřítí v plamenech. Lidé tiše stáli u svých mrtvých se sklopenými hlavami, mnozí vzlykali. Nesměli zapálit světla, aby na sebe neupozornili. Do dneška byla tato vesnice válkou ušetřena. Teprve dnes, po zásahu dělostřelectva, tu leželi mrtví.