V mžiku se všechno změnilo a já byl bezmocný, i když jsem se kříže držel. Zůstal jsem stát jako přimražený a sledoval, jak se na mě valí žhavé úlomky, které předtím tvořily tváře duchů. Znovu jsem uslyšel hlas Jane Collinsové: „Už je pozdě, Johne, nestihli jsme to. Vzdej to. Tento svět je příliš krutý a nemilosrdný. Měla jsem to tušit. Neměla jsem tě sem posílat. Odpusť mi to, prosím…“ Jane měla vlastně pravdu. Zdálo se, že úkol, kvůli kterému jsem sem přišel, se mi nepodaří dokončit.