Cítil jsem znepokojení, i když mi nehrozilo žádné bezprostřední nebezpečí. Problémem byla spíš atmosféra – něco nebylo v pořádku, něco se dělo. Bylo tu neobvykle ticho a klid, a to i přesto, že Montmartre v květnu obvykle žije turisty. Dnes tu bylo téměř prázdno. Ale to jsem si všímal jen okrajově, protože jsem se soustředil na malý, úzký dům s šedou fasádou, kde bydlela naše známá Tanith. Tanith, Francouzka, která nám už několikrát pomohla a měla dar jasnovidnosti. Byla to podivuhodná a zajímavá žena. Trochu jsem se o ni bál, ale zároveň jsem věděl, že si obvykle dokáže poradit sama.