Dílo Emila Vachka se vyznačuje fabulační vynalézavostí a psychologickým zaměřením. Ve svých knihách také hojně těžil ze slangových a argotických vrstev jazyka. Psal zejména naturalisticky pojaté psychologické a sociální romány (např. Sup nebo Divoká srdce), ve kterých však vždy řešil určité společensko-etické téma, jako je antisemitismus či prostituce.
Autor líčí příběh statečného ženského srdce, které si nezoufalo přes všechnu tíhu, s jakou na ni dolehl zlý osud: vdala se, měla dítě, muž jí padl ve válce, trpěla hroznými poměry vesnice a zlobou lidí a pak, když už byla zdeptána, vzchopila se rázem jako nová bytost, zrozená z nesmírného utrpení, a přes svou skleslost a únavu šla znova učit.
V roce 1941 poprvé vyšlý román, životní příběh císařského maršála z doby Rudolfa II. V pestrém rámci doby sledujeme klikatou cestu silného jedince od narození až k smrti. Nebojí se života, rve se s ním, umí rány rozdávat i přijímat a stejně samozřejmě jako výhry přijímá i prohry, také svou největší popravu na Staroměstské radnici v Praze.
Devět příběhů o lásce, které napsali: První Jan Drda, druhý František Kubka, třetí Jaromír John, čtvrtý Jaroslav Havlíček, pátý Zdeněk Němeček, šestý Jiří Mařánek, sedmý Jan Weiss, osmý Eduard Bass a devátý Josef Kopta.Knihu uspořádal Josef Kopta, který také napsal ústřední příběh s jeho vstupem, spojovacími mezihrami a vyzněním. První vydání z roku 1941 bylo nacistickými úřady okleštěné. Josef Kopta měl zákaz publikační činnosti a teprve v druhé vydání mohl být uveden jako pořadatel knihy. Jan Weiss, s nímž bylo v původním plánu počítáno, mohl svou povídku napsat teprve po válce. O peripetiích vzniku knihy napsal v doslovu Josef Šup.
Hlavní dějová linie spočívá v tom, že komunisté a organizátoři kolchozu Nagulnov a Davydov neúnavně bojují s problémy, které v kolchoze nastávají a přesvědčují vesničany, aby pracovali co nejusilovněji. Přitom postupně odhalují rozsáhlé protikomunistické povstání, které má své agenty rozmístěné na více místech SSSR, mimo jiné i v Hromoluzích. Zde se ho účastní například statkáři Ostrovnov nebo Polovcev. Nagulnov a Davydov se spolu s dalším komunistou Razmjotnovem ozbrojeni vypraví k Ostrovnovu domu, kde se kontrarevolucionáři skrývají. Polovcev s kamarády však po komunistech vrhají granát a střílí z kulometu. Davydov i Nagulnov při potyčce zemřeli, povstání však bylo potlačeno, zajatí povstalci vyzradili ostatní a postupně byli všichni antikomunisté zatčeni a zastřeleni nebo uvězněni.
Druhý díl trilogie zobrazuje mladší větev poštulkovského rodu v polovině třicátých let. Konflikt starých zvyklostí s "novými pořádky" je vyřešen smírně a idilicky ve znamení dvou svateb, které přivádějí na poštulkovský grunt lidi z města, učitele Pavla Janoška a jeho sestru Hedvu. Tradice a zákon ortodoxního selství musí ustoupit životu, povinost dostává jiný, střízlivější základ. Do pokojného plynutí lidských osudů se dvakrát vkrádá disharmonický tón: zprávou o smrti sedláka Ranocha a tragickým návratem Tonkovy první ženy, Vojtěšky Poštulkové, která na statku hledá poslední útočiště.