Detektiv Steve Carella se zarazil. Nemohl uvěřit tomu, co ten muž právě vyslovil. Od člověka stojícího nad mrtvým tělem své ženy, roztrhané na podlaze v krvi, by se dalo čekat cokoliv, jen ne tohle. Muž byl stále oblečený v cestovním obleku – převleku, klobouku, šále a rukavicích. Vysoký, s úzkým obličejem, kterému výraz dodával pečlivě upravený šedivý knír ladící s prošedivělými spánky. Jeho oči, jasně modré, však neprozrazovaly ani náznak smutku nebo zármutku. Jako by chtěl ověřit, že mu Carella rozuměl, zopakoval slova, tentokrát s ještě větší intenzitou. „Jsem nesmírně rád, že je mrtvá,“ prohlásil. „Pane,“ začal Carella, „jistě si uvědomujete…“ „Samozřejmě,“ přerušil ho muž. „Nemusíte mi to připomínat. Jsem trestní advokát. Vím, jaká jsou má práva a vím, že všechno, co řeknu dobrovolně, může být použito proti mně. Znovu opakuji, má žena byla naprosto zkažená a jsem nesmírně rád, že ji někdo zavraždil.“