Příběh mladé, krásné a romantické Modesty a jejích lásek, její vzpoury proti společenskému zvyku vdát se pro peníze, její touhy po skutečném vztahu je vykreslen s hlubokou znalostí prostředí a psychologie hrdinů, jak je pro Balzaca příznačné.
Desátý svazek spisů Honoré de Balzaca obsahuje román „Modesta Mignonová“ a tři povídky „Dům u pálkující kočky“, „Venkovský ples“ a „Gobseck“. Všechny jsou zařazeny ve „Scénách ze života soukromého“. Povídky vznikly na přelomu let 1820—1830 a patří mezi nejranější Balzacova díla, pojatá do Lidské komedie. Modesta Mignonová, z r. 1844, se poněkud liší svým sujetem od ostatních děl. Zůstává ale opět typickým pro autora, i když nejde ani o honbu za penězi, za šlechtickými tituly, nejde o dravý proud života, který strhuje nemilosrdně své oběti, ale o lyricko-psychologický příběh dívky a její lásky, která nekončí tragicky. Jak v této společnosti obchodníků se životem uchovat lásku čistou a neznamenanou penězi, je hlavní otázka, stejně romantická jako bude i její odpověď. „Dům u pálkující kočky“ představuje ztělesněné měšťanství, které způsobuje tragedii hrdinky, protože se jí nepodaří „oprostit se od jeho pečeti. Augustina se nedokáže přizpůsobit šlechtické ani intelektuální společnosti svého muže-malíře, ztrácí jeho lásku a porozumění a umírá, pozbývajíc jediný smysl svého života. „Venkovský ples“ ozáří svou přítomností hrdinka jiného typu. Zhýčkaná a sebevědomá obětuje svou velkou lásku za cenu vysokého titulu, který musí předcházet jménu budoucího muže. Poslední povídka „Gobseck“ dala světu klasický příklad vášně pro bohatství, jež stravuje jakýkoli lidský cit, přirozenost a stává se magickým okem každého životního gesta.
Fiktivní episoda z mladosti Poussinovy: budoucí slavný malíř pozná záhadného staříka-umělce Frenhofera, žáka Mabuseova, který nejen že dovede několika tahy štětce dát obrazu světlo, prostor, plastičnost, ale i romanticky o umění theoretisuje a především po léta pracuje na obraze Krásné hašteřilky. Nikdo toto neznámé arcidílo neviděl, a když je konečně Poussin spatří, odhalí jen mnohonásobně přemalovávaný obraz s kouzelnou ženskou nožkou v rohu – den na to Frenhofer zemře, spáliv před tím všechny své obrazy. — Frenhoferovy theorie, výraz romantické estetiky kolem roku 1830, připomínají nejen Delacroixe, ale jsou již předzvěstí Cézanna, který sám byl později přesvědčen, že on je vlastně hrdinou novely, která vyšla dříve, než se narodil.
Vedle rozsáhlých románů zachycujících život a mravy francouzské společnosti první poloviny 19. století se Balzac věnoval i kratším literárním útvarům a zde vyniká jeho charakterizační umění a schopnost podat rozvinutý příběh na malé ploše. Specifickým námětem těchto Balzacových drobných próz je svět umělců. Jako spisovatel měl k němu přirozeně blízko, ale obzvláštní pochopení osvědčil zejména v případě malířství a hudby. Téma umělecké geniality, která však hraničí s šílenstvím, rozvíjí v povídce Neznámé veledílo a v novele Gambara na postavách malíře Frenhofera a hudebního skladatele Gambary. Oba, každý jiným způsobem, touží po umělecké pravdivosti a dokonalosti; tato touha či snad posedlost však může vyústit v to, že jejich díla zůstanou společnosti nepřístupná. Příběh sochaře Sarrasina ve stejnojmenné povídce mimo jiné ukazuje, jak lidsky nezkušený a naivní umělec, ponořený od mládí do své tvorby, podléhá nástrahám a intrikám společnosti, konkrétně světu římské opery. Oproti tomu povídka Pierre Grassou vykresluje malíře, který dosáhl úspěchu a uznání nikoli díky talentu či originalitě, ale díky mnoha letům dřiny, odříkání a schopnosti vyhovět převažujícímu společenskému vkusu. Konfrontace dvou odlišných světů v podobě lásky mezi bohémským malířem z vyšších kruhů Theodorem de Sommervieux a obyčejnou měšťanskou dívkou je pak tématem novely Dům u Pálkující kočky. Všechny prózy vycházejí v nových překladech a novela Gambara je v češtině publikována vůbec poprvé. Doslov napsala Eva Blinková Pelánová.
Soubor Balzacových tří novel (Venkovský ples, 1830; Gobseck, 1830; Plukovník Chabert, 1832) a dvou románů (Třicetiletá, 1842; Modesta Mignonová, 1844) si všímá soukromých komorních dramat, jež mnohdy zůstávají povrchnímu pozorovateli utajena. Můžeme se vžívat do příběhu zhýčkané oslňující dívky, jež se zříká možného štěstí, neboť "původ" má pro ni větší cenu než morální kvality člověka (Venkovský ples), s hrůzou budeme sledovat nesoudnou ženu, která bezohledně ve jménu vášně k vypočítavému hejskovi ničí sebe i svou rodinu (Gobseck), spoluprožijeme neštěstí muže, jenž se doslova vrací ze záhrobí a zjišťuje, že někdejší postavení je pro něho nenávratně ztraceno (Plukovník Chabert). Zamyslíme se nad problematickým údělem citově založené ženy v nenaplněném manželství (Třicetiletá) a nejspíš s Balzacem samým budeme shlížet do hlubin propasti mezi ideálem a skutečností (Modesta Mignonová). 01-079-86
Mistrovské kolektivní dílo francouzské literatury 40. let minulého století, v němž autoři - Honoré de Balzac, Alfred de Musset, George Sandová, P.J. Stahl a řada dalších, u nás méně známých francouzských spisovatelů - vytvořili velkolepou satiru na poměry své doby. Forma bajky, dovolující spojení charakteru zvířete s určitým lidským typem, satirické soudy autorů ještě vyhrotila. Vedle posměšků na kult Napoleonův, vedle hodnocení revoluce 1830, vedle narážek na zahraniční politiku, vedle zesměšňování šovinismu nacházíme tu ostré, na tehdejší dobu překvapivě útočné posměšky na poměry ve vědě, lékařství, soudnictví, literatuře i ve společenském životě. Knihu doprovází více než 300 původních ilustrací vynikajícího francouzského kreslíře a karikaturisty Grandvilla. Editor: Pierre-Jules Hetzel.
Ve svazku jsou seskupeny Balzacovy méně známé prózy z různých časových období života, konkrétně jde o romány Okresní Musa (1843), Slavný Gaudissart (1833), Bezděční herci (1846) a novely/povídky Dvojí rodina (1830), Vstup do života (1844). I ony patří do mohutného celku Lidské komedie. Uvádějí na scénu postavy už odjinud známé,osvětlené však z nových pozic, do nichž je staví tragické i komické úděly v životě a lidských vztazích, ovládaných nejen penězi, ale i láskou, činitelem neméně vlivným a rozmarným a neúprosně rozhodujícím o štěstí či neštěstí člověka.
V tomto románu se přes jeho pohádkový rámec Balzac již stává historikem, psychologem, soudcem a básníkem obludné Paříže. Oslí kůže dává majiteli slávu a bohatství, ale zbavuje ho prostého štěstí: může být chápána jako tajemná moc peněz. Společnost finanční oligarchie představují postavy procházející celou Lidskou komedií.
Otec Goriot pracuje jako dělník v továrně na výrobu těstovin, později se z něho stane obchodník. Daří se mu a finančně je velmi dobře zajištěný. Má dvě dcery (Anastázii a Delfínu), které jsou již vdané. Jedna si vzala bankéře, druhá šlechtice a od otce dostaly velmi tučná věna. Po čase se na věno zapomnělo a manželé zakázali dcerám, aby je chodil otec navštěvovat. Otec Goriot svůj majetek prodá a odstěhuje se do penzionu, kde je levné ubytování. Manželka, kterou měl velmi rád, mu zemřela velmi brzy a veškerou svou lásku věnoval svým dcerám. Dcery jsou rozmazlené, sobecké a za otce se stydí. I přesto chodí navštěvovat otce, ale ne pro lásku, ale pro peníze. Ve stejném penzionu bydlí druhá hlavní postava románu, student Evžen Rastignac. Evžen přichází do Paříže studovat práva. Pochází z chudé rodiny. Peníze, které dostává od rodičů stačí pouze na bydlení. Postupem času Evžen poznává, že se ve společnosti bez peněz neobejde. Peníze si půjčuje u svého kamaráda Vautrina. Na jednom plese se seznamuje s Delfinou a zamiluje se do ní. Kvůli ní se Evžen stane hazardním hráčem, Goriot již nemá mnoho peněz a dcery ho proto přestanou navštěvovat...
Svazek obsahuje dvě povídky/novely (Plukovník Chabert, 1832; Dívka se zlatýma očima, 1835), o nichž J. O. Fischer v předmluvě napsal: „V plukovníku Chabertovi vidíme do detailu odpozorovaný systém kapitalistického soudnictví, v kterém není nutno být nepoctivý a obcházet zákony, ale v němž zákony a celé právní a soudní zřízení jsoupřímo zařízeny tak, aby sloužily tomu, kdo chce okrást, podvést, doběhnout druhého, kde práva se může dovolat jen ten, kdo na to má. Význam druhého dílka, Dívky se zlatýma očima, nespočívá v jeho smyšleném ději, avšak v bystrém úvodním rozboru buržoasní společnosti.“
Výbor přináší dvě čtenářsky přitažlivé povídky (Plukovník Chabert, 1832; Gobseck, 1830), které jsou mistrovskou ukázkou způsobu, jak autor zachycoval charaktery postav. Spojovacím článkem mezi nimi je postava advokáta Darvilla, známého z Lidské komedie. V povídce Plukovník Chabert se snaží zachránit čest vojáka, který byl považován za mrtvého a jehož žena se mezitím výhodně provdala. V povídce Gobseck vystupuje advokát jako vypravěč příběhu o starém lichváři, který se z principu soudil o jediný frank.
Děj titulní prózy (vydané 1832) se odehrává za vlády Ludvíka XVIII. Plukovník Chabert je již několik let považován za mrtvého. Měl zemřít v bitvě u Jílového. Život mu ale zachránil jeho kůň, protože kulka mířená na plukovníka zabila koně. Chabert byl ale těžce raněn a pohřben do masového hrobu spolu s ostatními vojáky. Z hrobuse však prohrabal zpátky na zem, kde ho našla mladá žena, která se o něj starala a pak ho poslala do nemocnice. Po dlouhém a těžkém léčení a po ztrátě paměti se Chabert opět dovídá vše o své minulosti. Jeho žena se mezitím znovu provdala a zdědila všechny Chabertovi peníze. Chabert se vrací do města, kde navštíví právního zástupce pana Dervilla a požádá ho o výpomoc při navrácení jeho peněz od bývalé manželky. Derville mu ihned uvěří jeho totožnost a pomůže mu. Kniha obsahuje také povídky Kuratela (1836) o starém šlechtici, jehož chce pro jeho na první pohled nepochopitelné chování jeho žena dostat pod kuratelu; Honorina (1843) o neporozumění jemné ženy s manželem, který své dobré úmysly prosazuje nešťastným způsobem; a Mše atheistova (1836) o příčinách zdánlivého podivínství starého slavného lékaře.
Edice "Spisy Honoré Balzaca".Historický román,přibližující francouzskou společnost první poloviny XIX.století.Výjevy ze života společenského a politického
Satira a zemitý galský humor, to je hlavní charakteristika Rozmarných povídek, které klasik světové literatury Honoré de Balzac napsal, aby reagoval na výtky literární kritiky, že nemá styl. Tyto humoristicko-satiricky laděné příběhy nás přesvědčují, že naši předkové vyznávali životní plnost, intenzitu a odvahu, tedy vše, co ve svém životě a díle upřednostňoval i slavný francouzský spisovatel.
Až na poslední povídku (Petr Grassou, 1839) obsahuje svazek práce zařazené v Lidské komedii do oddílu Filosofické studie, tzn. román Šagrénová kůže (1831) a novely/povídky Usmířený Melmoth (1835), Červená hospoda (1831), Neznámé arcidílo (1831) a Massimilla Doniová (1839). Autor se v nich zabývá sociálními i etickými kořeny soudobé společnosti, vyslovuje svůj soud nad morálkou buržoazie, odkrývá obludnou sílu peněz, zbavujících člověka lidskosti, a dotýká se i filosofických a estetických otázek umění.
V obecném povědomí zůstává Balzac často zapsán jako autor, který přes romantické začátky dospěl k realismu, ke kritickému znázornění života a mravů francouzské společnosti prvních desetiletí 19. století. V horším případě pak – v důsledku desetiletí marxistických interpretací – jako kritik buržoazní společnosti a jejích odlidštěných vztahů. Výbor pěti novel a dvou povídek má za cíl představit Balzaca nikoli jako kritika společnosti a lidských neřestí, nýbrž jako spisovatele mnoha různých žánrových a tematických poloh.
Fantastický román, jehož protagonistou je dokonalý androgyn, bytost současně mužská i ženská. Žije na hradě poblíž norského Stromfjordu a je současně milován Minnou (která si myslí, že miluje muže) a Wilfridem (který si myslí, že miluje ženu).
Dva romány z cyklu Ľudskej komédie sú tvrdou spoločenskou obžalobou... Hrdinka prvého románu je chudobná a nepekná Beta, vždy zaznávaná a potláčaná príbuznými na úkor svoje krásnej a dobrej sesternice, tak znenávidí sesternicu, že túžba pomstiť sa na nej a jej najbližších stáva sa hybnou silou jej života. Pons, chudobný hudobníka vášnivý zberateľ starožitností, hrdina druhého románu, má jedinú slabosť: dobré jedlo. Navštevuje preto svojich príbuzných, ktorí mu ustavične dávajú najavo svoje pohŕdanie. Až keď Pons ochorie a zistí sa, že jeho zbierka umeleckých predmetov má obrovskú cenu, rozbehne sa kolotoč záujmu oňho.
Honoré de Balzac charakterizoval své dílo takto: Sestřenice Běta je tzv. chudá příbuzná, pronásledovaná neštěstím: žije v lůně tří nebo čtyř rozličných rodin a mstí se za všechna utrpení. Námět, který měl být zpracován jako povídka, Balzacovou horečnou tvořivostí vzrostl na román s celou řadou charakterů, jež se staly postavami světové literatury. Jsou to zvláště: venkovsky energická sestřenka, prostopášník baron Hulot, povýšenec Crevel a měšťácká kurtisána Marneffová.
Pětiaktová komedie, vrcholné dílo Balzacovy dramatické tvorby je odvážným a opravdovým obrazem měšťáckého světa. Titulní postava (Mercadet), "člověk nikterak předem absolutně špatný, je celou svou povahou ztělesněním bursovního podnikání (neustále vymýšlí, intrikuje, chystá léčky apod.), podle jehož morálky jedině finančníúspěch je měřítkem čestnosti".
Šprýmovné povídačky, kteréžto v opatstvech tourrainských nashromáždil a na světlo vydal pan de Balzac k obveselení pantagruelistův a žádných jiných. První desatero. V humoristicky laděných příbězích autor pranýřuje světské a církevní pokrytectví a egoismus v lidských vztazích ve středověké společnosti.
Šprýmovné povídky, sebrané v opatství Tourainském a vydané na světlo boží pánem de Balzac k obveselení pantagruelistů a žádných jiných. Úvodním slovem opatřil Arthur Breiský.
Jednoduchá dějová zápletka románového obrazu z cyklu "Lidská komedie" (dva sokové se ucházejí o ruku bohaté staré panny) je záminkou k podrobné kresbě maloměstského prostředí 20. a 30. let 19. století, kdy šlechtická společnost v době mezi pádem Napoleonovým a červencovou revolucí byla vydána stupňovaným útokům vzestupující buržoasie. Dokladem toho je životní dráha, jíž dává Balzac projít dvěma ze tří uchazečů o ruku titulní hrdinky. Rytíř de Valois je zkrachovaný šlechtic, imponující však svým rodem smetánce maloměsta, která nemá tušení, že je živ na její útraty. Jeho soupeř v námluvách, du Bousquier, je typickým představitelem buržoasie třicátých let minulého století. Obohatil se za revoluce jako vojenský dodavatel, rozmnoží majetek výhodným sňatkem se slečnou Cormonovou, a investuje obratně do průmyslu a obchodu. Osudy obou soupeřů končí symbolicky: rytíř de Valois umírá poražen v námluvách i ve třídě, k níž náleží. Naproti tomu du Bousquier je v očích kraje ctihodný muž, jemuž Alencon „děkuje za to, že se přidružil k průmyslovému ruchu, který z něho tvoří první článek, jímž se Bretagne možná jednoho dne připojí k tomu, čemu se říká moderní civilisace“. Doslov napsal Josef Kopal.
Podtitul: neboli Bretaň roku 1799 Historický válečný román z období francouzské revoluce, který je mezníkem v jeho tvorbě; později jej zařadil do cyklu Lidská komedie, do „Scén ze života vojenského“.
Šuani (1829), historický válečný román z období francouzské revoluce, je mezníkem v Balzakově tvorbě; později jej zařadil do cyklu Lidská komedie, konkrétně do Scén ze života vojenského. Druhý román v tomto svazku, totiž Temný příběh (1841), je v rámci Lidské komedie zařazen do Scén historických a pojednává o pozadí Napoleonovy vlády.
Hlavné črty deja sa týkajú skutočnej udalosti a autor neváhal o tomto diele napísať, že je pravdivé, čo do udalostí aj čo, čo podrobností. Historickú základňu tvorí záhadný únos senátora Clémenta de Ris, ktorý vyvolal roku 1800 ohromný rozruch a zostal napriek dlhému vyšetrovaniu nevysvetliteľný...
Vše začalo příhodou v roce 1813, kdy se mladá Julie byla se svým otcem podívat na vojenské přehlídce na počest Napoleona v Carrouselu. Zamilovala se tam do mladého důstojníka Victora d'Aiglemont, za kterého se rok nato provdala. Ve své naivitě ale čekala od manželství něco docela jiného a brzy přišla na to, že měl otec pravdu, když ji varoval a říkal, že je Victor chladný a přízemní člověk. Jenže sňatek nešlo vzít zpět...