Antologie představuje beletristickou (prozaickou a básnickou) tvorbu pětašedesáti autorů, kteří vstoupili do české literatury po roce 1989 a prvně knižně publikovali v rozmezí let 1995–2004. Uspořádali Radim Kopáč a Karolína Jirkalová, doslov napsal Jan Suk.
Kniha kriminálních příběhů napsaných podle skutečných událostí. Branaldova knížka z literatury faktu zpracovává 12 případů z černé kroniky naší doby, z trestných činů, pro které má kriminalista nejpřísnější termín: vražda. Spisovatel však užívá záměrně jen termínu zabití, neboť jeho hlavním cílem je odhalení motivacečinu pachatele a jeho komplikovaných psychických pochodů v mezilidských vztazích. Vznikly tak citlivé psychologické portréty těch, kdo vraždili pro peníze, z nenávisti, z cynismu, ale třeba i ze strachu nebo ze soucitu: - Klec - Médea - Zlá myšlenka - Nepřekonatelný odpor - Štastný a veselý Nový rok - Lord Huligan - Náhradní volno - Volná jízda - Východ z nouze - Smutná láska - Klub důchodců - Škola lhostejnosti
Knížka sedmi povídek (Kafkárna, Divní lidé, Anděl, Ingot a ingoti, Zrada zrcadel, Prokopnutý buben, Krásná Poldi), o níž říká autor sám, že „je konstatováním jisté situace, která se nazývá 'obdobím kultu osobnosti'“. Zdůrazňuje, že v ní nelze hledat jen odsouzení, neboť připomíná i lidi, kteří „se neodcizili základnímu domovnímu řádu lidského bydlení a kteří už byli hrdinové tím, že nepropadli sémantickému zmatku, ale nazývali věci a události správnými jmény a znaky“.
Románová studie autorky o Janu Husovi není zaměřena na dramatičnost jeho osudu, ale do světa myšlení betlémského mistra i jeho odpůrců, zvláště Štěpána z Pálče.
Autor, sám výtvarný umělec, inspiroval se smírčími kříži, které jsou dávnými svědky tragických lidských osudů a stojí dodnes němě roztroušené v krajině. Preclík pátral po původě některých smírčích křížů, vyptával se u místních na jejich minulost a napsal o nich na základě svých zjištění a s příslušnou dávkou literární fikce krátké příběhy.
Román zachycuje životní osudy zaměstnanců ústeckého průmyslového závodu Kotex. 2. vydání (po dvaceti letech) je doplněno doslovem PhDr. Miloše Podhorského, který je vlastně recenzí na Párala a jeho dílo.
Podtitul: Vzpomínky, dojmy, ohlédnutí & co bylo za zrcadlem Své paměti dopsal Ladislav Fuks koncem roku 1993, kdy odevzdal poslední dvě kapitoly redaktoru a příteli Jiřímu Tušlovi. V následujících měsících oba spolupracovali na konečné úpravě knihy. Po smrti Ladislava Fukse rozšířil Jiří Tušl paměti o svá „intermezza“ podle dohody, uzavřené již při vzniku rukopisu v roce 1992. Vzniklo tak pozoruhodné svědectví o velkém českém spisovateli.
Každý z nás se někdy ocitne v situaci, která najednou znejistí vše, co dosud prožil, a před člověkem se rozevře neznámý svět. A právě v takových zlomových okamžicích nacházíme i hrdiny Balabánových povídek, Oldřicha trpícího chorobným strachem z ptáků, Editu opouštějící manžela a opuštěnou milencem, pacienty v protialkoholní léčebně a mnohé další. V těchto textech není žádná protivná spisovatelská ležérnost, se kterou se prostě píše o čemkoliv, v doufání, že autorův vzkaz čtenáři se nějak sám urodí z navršených slov. Ale taky v nich chybí stejně protivná přesymbolizovanost, která nabízí autorovo poselství už jaksi dopředu a dělá z postav a dějů jen strnulé alegorie. Lidé v Balabánových povídkách skutečně “chvíli žijí”, mluví spolu, ptají se a nepospíchají překotně ke katarzi, pozorni ke každodenním událostem a obrazům, z nichž se teprve mohou stát naléhavá znamení. Znamení, která pomohou rozpoznat, zda člověk ve svém osudu — byť alespoň na chvíli — skutečně žil.
Výbor prozaických prací za třicet let tvorby autora, který patří k základním pilířům naší literatury. Jedná se o dosud knižně nepublikovaný průřez tvorbou od roku 1961 až do roku 1991, což dává nejen jasnou představu o autorově tématickém zaujetí, ale i o jeho stylistickém zrání. Větrné pole vzniklo v roce 1961 a jedná se o původní text autorovy vůbec první prózy, bez dodatečných stylistických úprav. Povídka Zjevení o ženě rodičce podle svatého Jana vznikla jako bezprostřední reakce na srpnový vpád „spojeneckých“ vojsk v roce 1968 a vyšla v Sešitech pro literaturu k výročí 28. října, v jednom z jeho posledních čísel. Měla se stát předlohou k filmu režiséra Františka Vláčila, se kterým v té době autor úzce spolupracoval. Svíbský les měl být původně předehrou pro velký román o válce 1866, ke kterému se autor chystal celá sedmdesátá léta, ale který dosud čeká na své zpracování. Psí kůže je stylisticky nejvyzrálejší prací tohoto souboru. Vznikla z původního televizního scénáře, který v roce 1984 vzbudil velké pobouření po svém uvedení na obrazovku. Autor podle něho napsal novelu, která vyšla jako bibliofilie a která patří k mistrovským dílům autora a skutečným skvostům naší literatury.
Napínavý román ze starověkého Říma. Římané zvítězili nad mocným Karthágem – podmanili si jeho obyvatele, synové z nejbohatších rodin byli posláni Římanům jako otroci. Mezi ně byl vybrán i šestiletý Publius Terentius Afer, který se později proslavil jako jeden z nejslavnějších autorů římských komedií.
Šest kratších próz, které patří k raným autorovým textům. Texty vznikaly v letech 1949 – 1952, některé vyšly samostatně soukromým nákladem, ve strojopisu nebo později přepracovány v jiných Hrabalových knížkách (povídka Kain jako Legenda o Kainovi v Morytátech a legendách, poté jako součást Ostře sledovaných vlaků). Inspiračním zdrojem literárního mistrovství je tu autorův legendární strýc Pepin – buď vystupuje v roli vypravěče (Utrpení starého Werthera), nebo jako hlavní postava příběhu (Lednová povídka), případně mu je celý text věnován (Schizofrenické evangelium); název textu závěrečného zní Protokol aneb Příspěvek k renesanci, sepsaný s mým strýcem Josefem. Publikaci k vydání podle původních originálních textů připravil a ediční poznámku napsal Václav Kadlec.
Sugestivní vyprávění o nádherné a jedinečné krajině Kavkazu,panenské Karélii a o cestě rákosovou džunglí tugájí i pobřežní přírodou Amudarji a Syrdarji v opravdovém ráji divokých zvířat a vod s bohatstvím ryb.
Zlodějina není jednoduché čtení. Prolíná se v ní současnost s minulostí, fantazie se skutečností. Eman Podoba, který nás vede celým příběhem, na sebe váže další postavy, u nichž autorka bez sentimentu vykresluje jedinečnost lidských životů. Stěžejním okamžikem je 17. listopad 1989, kdy Eman schytá na Národní třídě při demonstraci ránu do hlavy pendrekem a skončí s trvalým poškozením mozku v psychiatrické léčebně. Ačkoli se zde proplétají dva skutečné lidské osudy – zmíněného pacienta Emana a prodavačky Hany Matějů, která jednoho dne uvízne v zaseknutém výtahu – je Zlodějina jedno velké podobenství. A právě to z ní dělá prvotřídní román.
Svou druhotinou Admirál čaje (1996) se Stradický nepřehlédnutelně vřadil do proudu postmoderny. Je to tvůrce z rodu demiurgů, jehož pomyslným teritoriem se stalo celé univerzum a jeho metodou hra, k níž patří i sebemystifikace s autorským jménem či předpovězeným úmrtím. V prostoru vykloubeném z reality si Stradický pohrává s dějinnými událostmi, jež prokládá fiktivními fantasmagoriemi, a jejich promísením vytváří jakési alternativní světy – proto je mu blízké i médium internetu. Doslova s každou větou boří skutečnost a staví novou, svoji vlastní: „Nato obrátil koně naruby a prašně odcválal dovnitř sama sebe.“ S oblibou atakuje stvořitelský mýtus jako „ten, jenž vdechuje kameny a vydechuje ptáky“. Je otázkou, zdali autorův mnohokrát variovaný boj s Bohem není ve skutečnosti bojem o Boha, zosobněného v podobě paradoxní „teologie rouhání“ či dokonce „vesmírného řádu“, který může být a u Stradického také je – chaosem, vyšším stupněm chaosu.
Čtyři labutí pera obdržel do znaku Dietrichův otec od Adolfa Nassavského: jedno za statečnost, jedno za věrnost, jedno za ušlechtilost, jedno za čestnost. Dietrich, rytíř z Ebstorferu, se s nimi zprvu honosí, ale postupem času shledává, že tyto vlastnosti mají i řadoví žoldnéři, zatímco naopak chybějí těm, kteří by je mít měli. Jehoživot je ve znamení hlubokého citu k Margaretě Lucemburské, převorce Marienthalerského kláštera v Údolí svaté Marie. Osudově ho s ní spjala noc, kdy byl klášter přepaden nájezdníky, potulujícími se krajinou... Román na pozadí cesty Jindřicha VII. za císařskou korunou autor vypráví napínavě a s velikou znalostí historických pramenů, čemuž napomohl zejména přátelský vztah s Jeho Excelencí hrabětem Lambertem d'Ansembourgem, který mu poskytl nedocenitelné a zcela unikátní informace.