Doktor Faustus

Doktor Faustus (1947) je klíčové dílo Thomase Manna, nositele Nobelovy ceny, a považováno za vrchol „hudebního“ románu v německé literatuře. Inspirováno Goethovým Faustem, toto rozsáhlé vyprávění sleduje život hudebního skladatele Adriana Leverkühna, jak jej popisuje jeho přítel, gymnazijní profesor Zeitblom. Román zkoumá osud Německa v první polovině 20. století a roli umělce v turbulentní době. Leverkühn, sužovaný záhadnou nemocí, která v románu symbolizuje ďábla, je přesvědčen o krizi evropské kultury a hudby. Proto je ochoten obětovat vše, dokonce i morální zásady, výměnou za schopnost tvořit. Jeho hudba odmítá tradiční formy, které považuje za vyčerpané, a jeho poslední dílo, apokalyptické oratorium, představuje radikální zlom v hudebním dějství. Román, složitě strukturovaný s prolínajícími se časovými rovinami, je mistrovským dílem spisovatelské zručnosti. Thomas Mann o vzniku románu podrobně pojednává ve své eseji Jak jsem psal Doktora Fausta. Dílo je hluboce zakořeněno v Mannově vášni pro hudbu, kterou neprožívá jako pouhý posluchač, ale jako zasvěcený odborník. Strhující analýzy hudby Beethovena a detailní popisy Leverkühnových skladeb, předznamenávajících vývoj moderní hudby, jsou jedny z nejvýznamnějších pasáží románu. Autor v nich ukazuje, že umění potřebuje spojení s lidmi a že izolace a pýcha vedou k zániku.