Antologie představuje beletristickou (prozaickou a básnickou) tvorbu pětašedesáti autorů, kteří vstoupili do české literatury po roce 1989 a prvně knižně publikovali v rozmezí let 1995–2004. Uspořádali Radim Kopáč a Karolína Jirkalová, doslov napsal Jan Suk.
Kniha kriminálních příběhů napsaných podle skutečných událostí. Branaldova knížka z literatury faktu zpracovává 12 případů z černé kroniky naší doby, z trestných činů, pro které má kriminalista nejpřísnější termín: vražda. Spisovatel však užívá záměrně jen termínu zabití, neboť jeho hlavním cílem je odhalení motivace činu pachatele a jeho komplikovaných psychických pochodů v mezilidských vztazích. Vznikly tak citlivé psychologické portréty těch, kdo vraždili pro peníze, z nenávisti, z cynismu, ale třeba i ze strachu nebo ze soucitu. Klec, Médea, Zlá myšlenka, Nepřekonatelný odpor, Štastný a veselý Nový rok, Lord Huligan, Náhradní volno, Volná jízda, Východ z nouze, Smutná láska, Klub důchodců, Škola lhostejnosti.
Knížka sedmi povídek (Kafkárna, Divní lidé, Anděl, Ingot a ingoti, Zrada zrcadel, Prokopnutý buben, Krásná Poldi), o níž říká autor sám, že „je konstatováním jisté situace, která se nazývá 'obdobím kultu osobnosti'“. Zdůrazňuje, že v ní nelze hledat jen odsouzení, neboť připomíná i lidi, kteří „se neodcizili základnímu domovnímu řádu lidského bydlení a kteří už byli hrdinové tím, že nepropadli sémantickému zmatku, ale nazývali věci a události správnými jmény a znaky“.
Románová studie autorky o Janu Husovi není zaměřena na dramatičnost jeho osudu, ale do světa myšlení betlémského mistra i jeho odpůrců, zvláště Štěpána z Pálče.
Autor, sám výtvarný umělec, inspiroval se smírčími kříži, které jsou dávnými svědky tragických lidských osudů a stojí dodnes němě roztroušené v krajině. Preclík pátral po původě některých smírčích křížů, vyptával se u místních na jejich minulost a napsal o nich na základě svých zjištění a s příslušnou dávkou literární fikce krátké příběhy.
Životní příběh věčného outsidera se odehrává na Ostravsku v druhé polovině dvacátého století. Ostrava není žádné krásné místo k bydlení a lze pochopit, že zvláště v období totality mohla být pro citlivého dospívajícího chlapce zdrojem depresí. Náš hrdina však nic neudělá proto, aby se z tohoto nevyhovujícího prostředí vymanil. Vlastní neschopnost pak svaluje na svou původní rodinu a politický režim stejně, jako když se mu nevydaří manželství. Přesto, že autor velmi profesionálně pracuje s jazykem, jeho kniha zůstává tendenční.
Román zachycuje životní osudy zaměstnanců ústeckého průmyslového závodu Kotex. 2. vydání (po dvaceti letech) je doplněno doslovem PhDr. Miloše Podhorského, který je vlastně recenzí na Párala a jeho dílo.
Podtitul: Vzpomínky, dojmy, ohlédnutí & co bylo za zrcadlem Své paměti dopsal Ladislav Fuks koncem roku 1993, kdy odevzdal poslední dvě kapitoly redaktoru a příteli Jiřímu Tušlovi. V následujících měsících oba spolupracovali na konečné úpravě knihy. Po smrti Ladislava Fukse rozšířil Jiří Tušl paměti o svá „intermezza“ podle dohody, uzavřené již při vzniku rukopisu v roce 1992. Vzniklo tak pozoruhodné svědectví o velkém českém spisovateli.
Každý z nás se někdy ocitne v situaci, která najednou znejistí vše, co dosud prožil, a před člověkem se rozevře neznámý svět. A právě v takových zlomových okamžicích nacházíme i hrdiny Balabánových povídek, Oldřicha trpícího chorobným strachem z ptáků, Editu opouštějící manželaa opuštěnou milencem, pacienty v protialkoholní léčebně a mnohé další. V těchto textech není žádná protivná spisovatelská ležérnost, se kterou se prostě píše o čemkoliv, v doufání, že autorův vzkaz čtenáři se nějak sám urodí z navršených slov. Ale taky v nich chybí stejně protivná přesymbolizovanost, která nabízí autorovo poselství už jaksi dopředu a dělá z postav a dějů jen strnulé alegorie. Lidé v Balabánových povídkách skutečně “chvíli žijí”, mluví spolu, ptají se a nepospíchají překotně ke katarzi, pozorni ke každodenním událostem a obrazům, z nichž se teprve mohou stát naléhavá znamení. Znamení, která pomohou rozpoznat, zda člověk ve svém osudu — byť alespoň na chvíli — skutečně žil. Kniha zvítězila v tradiční anketě Lidových novin - Kniha roku 2004.
Výbor prozaických prací za třicet let tvorby autora, který patří k základním pilířům naší literatury. Jedná se o dosud knižně nepublikovaný průřez tvorbou od roku 1961 až do roku 1991, což dává nejen jasnou představu o autorově tématickém zaujetí, ale i o jeho stylistickém zrání. Větrné pole vzniklo v roce 1961 a jedná se o původní text autorovy vůbec první prózy, bez dodatečných stylistických úprav. Povídka Zjevení o ženě rodičce podle svatého Jana vznikla jako bezprostřední reakce na srpnový vpád „spojeneckých“ vojsk v roce 1968 a vyšla v Sešitech pro literaturu k výročí 28. října, v jednom z jeho posledních čísel. Měla se stát předlohou k filmu režiséra Františka Vláčila, se kterým v té době autor úzce spolupracoval. Svíbský les měl být původně předehrou pro velký román o válce 1866, ke kterému se autor chystal celá sedmdesátá léta, ale který dosud čeká na své zpracování. Psí kůže je stylisticky nejvyzrálejší prací tohoto souboru. Vznikla z původního televizního scénáře, který v roce 1984 vzbudil velké pobouření po svém uvedení na obrazovku. Autor podle něho napsal novelu, která vyšla jako bibliofilie a která patří k mistrovským dílům autora a skutečným skvostům naší literatury.
Napínavý román ze starověkého Říma. Římané zvítězili nad mocným Karthágem – podmanili si jeho obyvatele, synové z nejbohatších rodin byli posláni Římanům jako otroci. Mezi ně byl vybrán i šestiletý Publius Terentius Afer, který se později proslavil jako jeden z nejslavnějších autorů římských komedií.
Tři novely o lidech z jižní Moravy představují detektivní parodii (Modrý kvíteček), příběh o posledních prázdninách a prvních životních krocích mladého hrdiny (Prázdniny) a baladu líčící sbližování děda a vnuka (Vinobraní).
Šest kratších próz, které patří k raným autorovým textům. Texty vznikaly v letech 1949 – 1952, některé vyšly samostatně soukromým nákladem, ve strojopisu nebo později přepracovány v jiných Hrabalových knížkách (povídka Kain jako Legenda o Kainovi v Morytátech a legendách, poté jako součást Ostře sledovaných vlaků). Inspiračním zdrojem literárního mistrovství je tu autorův legendární strýc Pepin – buď vystupuje v roli vypravěče (Utrpení starého Werthera), nebo jako hlavní postava příběhu (Lednová povídka), případně mu je celý text věnován (Schizofrenické evangelium); název textu závěrečného zní Protokol aneb Příspěvek k renesanci, sepsaný s mým strýcem Josefem. Publikaci k vydání podle původních originálních textů připravil a ediční poznámku napsal Václav Kadlec.
Sugestivní vyprávění o nádherné a jedinečné krajině Kavkazu,panenské Karélii a o cestě rákosovou džunglí tugájí i pobřežní přírodou Amudarji a Syrdarji v opravdovém ráji divokých zvířat a vod s bohatstvím ryb.
Zlodějina není jednoduché čtení. Prolíná se v ní současnost s minulostí, fantazie se skutečností. Eman Podoba, který nás vede celým příběhem, na sebe váže další postavy, u nichž autorka bez sentimentu vykresluje jedinečnost lidských životů. Stěžejním okamžikem je 17. listopad 1989, kdy Eman schytá na Národní třídě při demonstraci ránu do hlavy pendrekem a skončí s trvalým poškozením mozku v psychiatrické léčebně. Ačkoli se zde proplétají dva skutečné lidské osudy – zmíněného pacienta Emana a prodavačky Hany Matějů, která jednoho dne uvízne v zaseknutém výtahu – je Zlodějina jedno velké podobenství. A právě to z ní dělá prvotřídní román.
Střet dvou výrazných osobností, lékaře a jeho bývalého pacienta, který vyhledá svého terapeuta krátce po návratu z vězení, aby se mu pomstil za domnělou křivdu.
Svou druhotinou Admirál čaje (1996) se Stradický nepřehlédnutelně vřadil do proudu postmoderny. Je to tvůrce z rodu demiurgů, jehož pomyslným teritoriem se stalo celé univerzum a jeho metodou hra, k níž patří i sebemystifikace s autorským jménem či předpovězeným úmrtím. V prostoru vykloubeném z reality si Stradický pohrává s dějinnými událostmi, jež prokládá fiktivními fantasmagoriemi, a jejich promísením vytváří jakési alternativní světy – proto je mu blízké i médium internetu. Doslova s každou větou boří skutečnost a staví novou, svoji vlastní: „Nato obrátil koně naruby a prašně odcválal dovnitř sama sebe.“ S oblibou atakuje stvořitelský mýtus jako „ten, jenž vdechuje kameny a vydechuje ptáky“. Je otázkou, zdali autorův mnohokrát variovaný boj s Bohem není ve skutečnosti bojem o Boha, zosobněného v podobě paradoxní „teologie rouhání“ či dokonce „vesmírného řádu“, který může být a u Stradického také je – chaosem, vyšším stupněm chaosu.
Čtyři labutí pera obdržel do znaku Dietrichův otec od Adolfa Nassavského: jedno za statečnost, jedno za věrnost, jedno za ušlechtilost, jedno za čestnost. Dietrich, rytíř z Ebstorferu, se s nimi zprvu honosí, ale postupem času shledává, že tyto vlastnosti mají i řadoví žoldnéři, zatímco naopak chybějí těm, kteří by je mít měli. Jehoživot je ve znamení hlubokého citu k Margaretě Lucemburské, převorce Marienthalerského kláštera v Údolí svaté Marie. Osudově ho s ní spjala noc, kdy byl klášter přepaden nájezdníky, potulujícími se krajinou... Román na pozadí cesty Jindřicha VII. za císařskou korunou autor vypráví napínavě a s velikou znalostí historických pramenů, čemuž napomohl zejména přátelský vztah s Jeho Excelencí hrabětem Lambertem d'Ansembourgem, který mu poskytl nedocenitelné a zcela unikátní informace.