"Jestliže by se román dal snadno přirovnat ke kamennému pomníku a novela zase k bronzové bustě, pak povídka je literární útvar podobný sošce do čtenářovy dlaně. Přináší mu okamžitou zprávu, čistou radost a může s ním i usínat," říká sochař a spisovatel Vladimír Preclík.
Autobiografie sochaře Vladimíra Preclíka. Popisuje svůj život od dětství až po zralý věk. Akcentuje svůj vztah a cestu k umění. Velmi otevřeně také popisuje svůj osobní život.
Autor, sám výtvarný umělec, inspiroval se smírčími kříži, které jsou dávnými svědky tragických lidských osudů a stojí dodnes němě roztroušené v krajině. Preclík pátral po původě některých smírčích křížů, vyptával se u místních na jejich minulost a napsal o nich na základě svých zjištění a s příslušnou dávkou literární fikce krátké příběhy.
Kniha má hlubší zázemí v Preclíkově tvorbě a celoživotní práci, vyrostla bezprostředně z práce vysokoškolského pedagoga: Preclík, jak známo, vyučoval sochařství na fakultě výtvarného umění v Brně, kterou spoluzakládal a byl v letech 1993-1996 jejím děkanem. Kořeny této knihy sahají do školy Preclíkova učitele Josefa Wagnera, který kladl veliký důraz na portrét. Kniha představuje Preclíka jako vyzrálého sochaře a spisovatele, v jeho bytostné odvaze klást si nové a neobvyklé úkoly a dobývat pro sebe nové oblasti a terény, vypráví o jeho odvaze, kterou osvědčil už na sklonku padesátých let, kdy vytvořil řadu podobizen členů české avantgardy. Jistě lze toto dílo chápat též jako sochařův návrat k portrétu, či spíše snad jako svědectví o neustálé přítomnosti portrétu v jeho tvorbě.
Padesát objektů známého sochaře Vladimíra Preclíka se prolíná s padesáti originálními texty Vladimíra Justa. Stejně jako Preclíkovy práce, které se v této knize objevují, nelze zaměnit s dílem kteréhokoliv jiného výtvarníka, autor textů, Vladimír Just i zde zůstává věrný svým hrám s nejrůznějšími jazykovými významy a posuny.
Příběhy vyprávějí historii tzv. smírčích křížů, jako symbolu pokání a konečného usmíření na místě provedeného zločinu. Smírčí kříže jsou staré kamenné objekty roztrošené v Čechách a na Moravě v místech, kde došlo v dřívějších dobách k vraždě. Podle tradice bylo povinností pachatele vystavět na místě zločinu kříž jako symbol pokání a konečného smíření.
Sochař, malíř a spisovatel Vladimír Preclík během rozhovoru s publicistkou Lenkou Jaklovou poutavě a vtipně vzpomíná na své nejrůznější tvůrčí a životní okamžiky, od královéhradeckého dětství, přes studia a zahraniční cesty, pořádání mnohaletého Mezinárodního sochařského sympozia v Hořicích, angažování se na poli kulturyi politiky, až po své dnešní pedagogické působení a nejnovější sochařské realizace. Životní moudrost a zkušenost umělce, pro kterého je tvorba celoživotní náplní, povoláním a zároveň koníčkem, doprovázejí a výtvarně dokreslují jeho ilustrace: čtenář se tak stává blízkým účastníkem úsměvných i dramatických chvil v pestrém a citově bohatém životě jednoho z našich nejpřednějších sochařů. Ilustrace Vladimír Preclík. Graficky upravila Světla Kořánová.
Cyklus úvah, povídek a črt českého sochaře z jeho cest po východních Čechách. Všímá si památek, známých i zapadlých objektů. Jde o nostalgický sochařský místopis autorova rodiště (východní Čechy).