Tato kniha vychází z dlouholeté tvorby a pedagogické praxe Jana Preclíka. Vznikla z jeho zkušeností s výukou sochařství na brněnské fakultě výtvarných umění, kterou pomáhal zakládat a v letech 1993–1996 vedl. Inspiraci Preclík čerpal od svého učitele Josefa Wagnera, který kladl důraz na portrétní tvorbu. Kniha ukazuje Preclíka jako zralého umělce a autora, který se nebojí nových výzev a neprozkoumaných oblastí. Již v 50. letech se proslavil portréty českých avantgardních umělců a tato kniha lze vnímat jako jeho návrat k portrétu, nebo spíše jako potvrzení jeho trvalé přítomnosti v Preclíkově díle.