Soubor reportážních črt z cesty do Paříže r. 1863 poutavě zachycuje Nerudovy dojmy o mnohatvárném životě Paříže, jeho ulic, divadel, kaváren, hřbitovů, zejména pak podává obraz pestré lidské směsice, která před sto lety dodávala jedinečný ráz francouzské metropoli.
V této básnické sbírce z roku 1878 Neruda opět objevuje smysl svého života, snaží se být optimistou, reaguje na rozvoj vědy a techniky. Oslavuje kosmická tělesa a lidskou touhu po poznání. Objevuje se tu materialistické chápání světa, polidšťuje vesmír. Vlastenecké verše spojuje s vesmírnými tělesy. Toto dílo vyjadřuje pocity všechMájovců.
Podobiznami jsou označeny v soubor. vydání N. spisů studie, úvahy, poznámky a životopisy, jimiž J.N. doprovázel kreslené portréty význam. osob domácích i cizích, jak je otiskovaly Humorist. listy nakladatele J.R. Vilímka na 1. stránce. V tomto svazku je jich otištěno 185 z let 1873-1881 a je to první skutečně souborný otisk proti dřívějšímu neúplnému vyd. u Topiče r. 1915, proti výboru u Prokopa 1940 i proti dřívějšímu výboru Novotného u Vilímka 1948. Ty podobizny, jak jim Neruda správně rozuměl podle rázu časopisu, kde byly otiskovány, jsou pokud možno laděny na tón causeristický, od případu k případu (a to nejen když jeř to připomínka někoho mrtvého) na tón vážné a hutné charakteristiky. Toto vydání také otiskuje všechny kresby, k nimž N-ovy stati byly psány.
Druhý díl Podobizen shrnuje úvodní básníkovy doprovody ke kresleným portrétům s první strany Vilímkových Humoristických listů z let 1882-1884. Je to celkem 151 životopisů, studií, vzpomínek, causerií a vyprávění o významných osobnostech našich i cizích. Většina z nich (kromě 9 podobizen uveřejněných v prvním souborném vyd. u Topiče 1915) je po prvé vydána knižně. Podobně jako v 1. díle Podobizen i k tomuto svazku jsou připojeny portréty všech osobností, o nichž Neruda píše. Do poznámek byl přesunut životopis Dr. Aug. Petra, u něhož nebylo autorství Nerudovo prokázáno
Povídky a studie". Knihu povídek napsal Jan Neruda a vydalo nakl. Kvasnička a Hampl jako Dílo Jana Nerudy sv.XVII v Praze roku 1924. Kniha je rozdělena na dvě části: 1.č. Povídky (Albina, Mrzáci, při karbanu, Muž z profilu, Ze starých hospůdek,,,,) a 2.č. Próza přeložená (Z kalmuckých pohádek Siddhi-Kůrových, Povídka o chánu s rozumem dětským, Jak kouzelník magik chána přemohl...)
Sbírka povídek Povídky malostranské je vrcholným prozaickým dílem Jana Nerudy a jedním z nejvýznamnějších literárních děl české literatury vůbec. Soubor třinácti povídek, které původně samostatně vycházely v různých časopisech (Květy, Národní listy, Podřipan, Lumír), autor sestavil a prvně společně vydal v roce 1877. Přetištěno podle vydání z r.1885
Povídky malostranské a Arabesky čtenáři přibližují osobitý svět Malé Strany devatenáctého století plný tragických, ale i romantických či komických osudů obyvatel této čtvrti. V Arabeskách se autor, stále ještě pod vlivem svého těžkého mládí, koncentruje spíše na smutnější stránky života. Povídky malostranské, které knižně vydal o dvanáct let později, popisují mikrosvět pod Hradem již s větším odstupem a ironií, ale zároveň zachovávají reálný obraz pražských lidiček a jejich prostředí. Tímto dílem se Jan Neruda nesmazatelně zapsal mezi nejlepší prozaiky celé české literární historie.
Autorovy články a fejetony, uveřejněné v letech 1860(Obrazy života), 1861(Čas), 1862-1865(Hlas) a 1866-1891( Národní Listy). (XXIV. svazek sebraných spisů)
V Pražských obrázcích, zahrnujících fejetony z let 1864-1875 a vydaných poprvé r. 1876 jako 2. část 1. dílu Studií krátkých a kratších, zachycuje Neruda sociální výjevy ze soudobého života; zkoumá doklady zločinnosti a prostituce na policejních strážnicích a ve vězeních, studuje pražské žebráctvo, popisuje život v pražské zastavárně nebo na pražském záduší, tedy všude tam, kde se projevují zvlášť výrazně důsledky rozvrstvení lidí v kapitalistickém světě na chudé a bohaté. Pramen zločinnosti spatřuje především v sociálních poměrech. Bídu pražské chudiny zobrazuje v příbězích baladického ladění, jako v proslulém obrázku Po nárožích, i ve fejetonech psaných formou lehké žertovné hříčky (Služky, Kuchyně na trhu a j.). Společným rysem všech fejetonů je Nerudův kritický postoj k veřejným otázkám a jeho jasná sympatie k vrstvám společensky potlačeným.
Jan Neruda: Pro strach židovský - politická studie. "Klasik české literatury 19. století Jan Neruda upoutává dodnes kombinací otevřenosti a nacionalismu, poetického citu a humoru i sarkasmu. A ovšem byl znám i jako autor textu „Pro strach židovský“, považovaného za pravděpodobně první obsáhlý český antisemitský traktát. V roce 1869 publikoval fejetonista Národních listů Jan Neruda na pokračování pamflet „Pro strach židovský“. Neruda v něm popisuje Židy jako zvláštní národ, který se nemůže za žádných okolností asimilovat, šíří představu židovského spiknutí proti ostatním národům a požaduje hospodářskou emancipaci Čechů od Židů. Protižidovské motivy se v Nerudových fejetonech objevují již od počátku 60. let 19. století a postupně nabírají na agresivitě. Neruda očividně během 60. let 19. století prochází proměnou: z údajného přítele Židů a zastánce jejich emancipace se mění ve vyhraněného zastánce antisemitismu." (autor: Dr. Michal Frankl, rozhlasový pořad, stanice: Regina DAB Praha, 7. listopadu 2010 v 19:15 hodin)
Jedná se o Nerudův intimní deník. Zde se u Nerudy objevuje přírodní tematika. Život člověka přirovnává ke koloběhu ročních období. Jaro = mládí, léto = dospělost, podzim = stáří, zima = smrt. Tato období i popisuje.
Tento výbor z rozsáhlého odkazu básníka a novináře Jana Nerudy si určil za úkol, aby především shrnul v jediný svazek všechno, co J.N. sám pokládal za nejpodstatnější součást svého díla, a za druhé, aby tento autorův výběr doplnil aspoň náznaky jeho literárního a myšlenkového vývoje a ukázkami z 40ti let jeho tvoření. (Podle předml.) V souvislém sledu najdeme tedy v tomto výboru verše Nerudových začátků (hl. výbor z Knih veršů), feuilletony různého obsahu (od vyznání lásky rodné Praze přes vypsání dobových událostí a zážitků z ciziny až k objevným studiím o rubu tehdejšího měšťáckého života, o podbrdských cvočkařích, služkách a dělnících na stavbách železnic soustředěno v oddílech: Arabesky, Z času za živa pohřbených, Trhani, Ze staré Prahy) a knihy básníkovy zralosti (Povídky malostranské, Písně kosmické, Balady a romance, Prosté motivy, Zpěvy páteční - všechny téměř bez výňatků, v úplnosti); knihu uzavírá slavný feuileton 1. máj 1890.
Soubor povídek, v nichž jsou iniciátorkami příběhů mladé, půvabné dámy, jejichž obětmi se stávají důvěryhodní muži. Patnáct cestovních črt, klenotů české prozaické tvorby 19. stol. Nerudovo umění v nich předznamenává jeho vrcholné Povídky malostranské. Většinou jde o erotické motivy spojené s autorovým ironickým nadhledem,který za vnějším povrchem odhaluje klam a šalbu.
Tyto neznámé dosud a knižně nevydané verše uložené v Národním museu a doplněné o nově nalezenou Báseň subjektivní, otištěnou v Humoristických listech 1863 s pseudonymem Prokop Zápolský, zredigoval pro tuto editio princeps Miloslav Novotný; rytinami a kresbami je doprovodil Jan Konůpek.
Úvahy o umění, výchově i soudobé politice se střídají s náměty z každodenního všedního života, ať již jsou to věci, jež člověka obklopují, nebo lidské výrobky, či společenské zvyky a obyčeje. Více než třetinu svazku zaplňují Studie výstavní, psané pod dojmem Světové výstavy ve Vídni v r. 1873.
Povídková studie, již básník sám po prvé knižně publikoval jako součást prvního svazku svých feuilletonistických "Studií krátkých a kratších" z r. 1876. Zobrazuje život kočujících železničních dělníků v 2. polovině minulého století. "Trhani" - tak se říkalo železničním dělníkům, kteří "trhali" výbušninami skály pro uvolnění cesty novému komunikačnímu prostředku, v ústech měšťáků to byla však i potupná nadávka pro otrhané chudáky, kteří budovali kapitalistům jejich blahobyt - nejsou v Nerudově fejetonu nikterak idealisováni; autor je představuje v celé jejich tehdejší sociální i mravní bídě, se všemi vadami a nedostatky, ale zároveň i se všemi přednostmi, které z nich již tehdy činily dělnické tvůrce budoucnosti.
Sbírka souvislé četby školní 4. Vybral, úvod a vysvětlivky napsal Arne Novák. Vydání: deváté. Obsahuje povídky „Svatováclavská mše“, „Hastrman“ a „Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku“.
Klasické povídky Jana Nerudy, vydány v roce 1924, kniha je v kožené (?) vazbě, ilustrovali žáci Školy M. Švabinského, např. Cyril Bouda aj. Vydáno 1000 výtisků, z nichž 200 na similijaponu. Kniha je ve vynikajícím stavu, pouze obálka nese stopy ušpinění.
Ambiciózní český mladík Jan Voláček se pouští do básnění a snaží se odvrhnout staré vzory, Petrarcu a Heina. Mluví o osobnosti a rané smrti Puškinově; přestože Rusko záhy ztratilo svého nejmilejšího básníka, je velké ve svém bolu, což o českém prostředí říci nelze, tam jsou všichni básníci malí. Voláček chce Puškina napodobit a sepsat podobnou Oněginovi. Jde se poradit za svým známým Pokorným, ale zjišťuje, že ten již mezitím básnické řemeslo pověsil na hřebík a stal se přičinlivým úředníkem. Hrdina se proto odebere na vesnici a později za emancipovanou vlastenkou; nakonec musí vypomoci slavný kritik.
Romanticky laděný příběh, který prožívá básník (autor) – o dívce, která tančí v hospodě. Dostává zprávu, že jí zemřela matka, ale pokračuje dál v zábavě; lidská otrlost, kterou nepohne ani smrt. Bibliofilní vydání, 200 čísl.ovaných výtisků na českém ručním papíru, z nichž prvních 50 vázano v kůži s umělcovými podpisy.
Alkohol od nepaměti byl, je a pravděpodobně také zůstane jedním z trvalých problémů člověka. A tak není divu, že se toto téma objevilo i v tvorbě takových českých klasiků, jakými byli Zikmund Winter, Jan Neruda, Antonín Sova, František Gellner nebo Jaroslav Hašek. Jejich povídky či novelynejsou jen sžíravou kritikou slabších jedinců, kteří upadli do osidel tohoto fenoménu, jsou především působivými obrázky doby, která pomalu upadá do zapomenutí, ale k životu českého národa neodmyslitelně patří.