Původní název:
Scriptores historiae Augustae I
Od Hadriana po Alexandra Severa. Životopisy římských císařů se těšily ve starém Římě i později velké pozornosti. Zájem o tento žánr vzbudil svými Životopisy dvanácti císařů vysoký státní úředník Gaius Suetonius Tranquillus. Čtenáři se z jeho biografií dovídali různé podrobnosti o osobnostech stojících v čele impéria, ato nejen v oficiální verzi, ale i v podobě pověstí, které byly tím přitažlivější, čím byly méně zaručené. Suetonius ukončil své dílo biografií císaře Domitiana (81 – 96 n. l.), zřejmě z toho důvodu, že nechtěl psát o vládcích své doby. Jeho dílo inspirovalo další životopisce, kteří byli nepochybně ve stejné oblibě jako Suetonius. Ve středověkých rukopisech se dochoval i životopisný soubor, který měl zřejmě navazovat na Suetonia, ale současně se i lišil od jeho pojetí v tom, že obsahuje i životopisy následníků trůnu, spoluvladařů a dokonce samozvaných uzurpátorů císařské moci. Tato sbírka je zachována pod jménem šesti autorů, kteří vystupují jako současníci císařů Diocletiana a Konstantina (na přelomu 3. a 4. stol. n. l.). Bližší zkoumání však ukázalo, že ve skutečnosti se za jmény šesti životopisců skrývá jediný autor, který žil a tvořil až na sklonku 4. stol. n. l., popř. na počátku století následujícího. Zahcovaný soubor začíná biografií Hadrianovou a končí císařem Carinem. Autor promítá do líčení minulosti i své osobní názory na ideálního, popř. špatného císaře, na otázky následnictví, postavení senátu a jeho vztah k císaři apod. a své vyprávění zpestřuje četnými, i když ne vždy historicky věrohodnými, anekdotickými epizodami a pikantními podrobnostmi. Přitažlivost díla zvyšuje i osobnost autora, který patřil k přívržencům římského senátu a o němž se předpokládá, že byl jedním z posledních stoupenců pohanství v křesťanském Římě. Tento aspekt byl jedním, i když ne jediným důvodem, proč se ukryl do anonymity. V prvním dílu Portrétů světovládců jsou vylíčeni římští císaři, kteří vládli v letech 117 – 235 n. l.
Publikováno:
1982
ISBN:
25-032-82
Původní název:
Scriptores historiae Augustae I
Od Maximinů po Carina. Životopisy římských císařů byly vždy oblíbenou četbou, ať už se dostávaly do rukou současníkům nebo lidem žijícím v pozdějších historických obdobích. S touto skutečností počítal zřejmě i autor životopisné sbírky Historia Augusta, když někdy na sklonku 4. stol. nebo na počátku 5. stol. n. l. sepisovalpro široké čtenářské publikum biografie císařů, následníků trůnu i uzurpátorů svrchované moci Hadrianem počínaje a Numerianem a Carinem konče. Hlavním záměrem tohoto blíže neznámého autora však nebylo líčení minulosti tak, jak vyplývalo ze zachovaných pramenů. Prostřednictvím historického výkladu se snažil získat čtenářský zájem, posílit jej zařazením zajímavých, ve skutečnosti však smyšlených dobových dokumentů, a současně nenápadným způsobem propagovat své vlastní představy o ideálním uspořádání římského impéria a rozdělení moci na jeho území. Podle jeho názoru byl jedině Řím oprávněn ke světovládě, kdežto ostatní národy byly předurčeny k tomu, aby se podřídily a sloužily mu. Podmínkou římské velikosti byla pak shoda vládnoucích císařů se senátem a věrnost všech Římanů tradičním pohanským kultům. V době, kdy životopisec své dílo sepisoval a promítal své názory do minulosti ve snaze oživit jejich působnost, byla však situace zcela jiná. Řím již nebyl císařským sídelním městem a i senát ztratil dávno své význačné postavení. Vládnoucí císaři vyznávali křesťanství a na jejich dvorech se stále větší měrou prosazovali lidé cizího původu, zejména Germáni. Za těchto okolností se autor životopisů neodvažoval hlásat své názory přímo, ale záměrně volil formu průhledných paralel mezi popisovanou minulostí a svou současností. Osobitý obraz událostí, které zachytil v biografiích z období krize impéria a jejího částečného překonání v letech 235 – 285 n. l., je tedy i prostředkem k poznání názorů pozdně římských tradicionalistů a současně i jejich omezených možností prosadit se v novém historickém prostředí.
Publikováno:
1982
ISBN:
25-097-82