Vápenka

Ve svém rozsáhlejším románu z roku 1970 představuje Bernhard Konráda a jeho ženu, která je upoutaná na invalidní vozík. Konrád před lety koupil starou vápenku v Rakousku, aby se v ní mohl nerušeně věnovat studii o sluchu, který považuje za „nejfilozofičtější ze všech smyslů“. Již přes dvacet let se o to marně pokouší. Společně se ženou se ve vápence uzavírají, odříznutí od světa, a připravují se na dokončení tohoto zásadního díla. Avšak čím více se Konrád soustředí a snaží se myšlenky přenést na papír, tím více se mu to vzdaluje. Neustálé neúspěchy v psaní ho dovedou k přesvědčení, že smrt je jediný akt, který může dát jeho životu smysl. Na Štědrý den, v den narození Spasitele, zastřelí svou ženu. O dva dny později policie nalezne v žumpě podchlazeného muže, kterým je Konrád, a ten se nechá bez odporu zatknout. Román Vápenka se snaží odhalit příčiny této tragédie, příčiny Konrádova selhání v psaní, a zároveň se dotýká témat tíživého dětství, nesnesitelné všednosti a děsivé idyly, kterou představuje vápenka a její obyvatelé. Konrád a jeho žena jsou pro Bernharda typickými protiklady: on preferuje Kropotkina a politické konání, ona Novalise a poetickou kontemplaci. Konrádovo duševní trápení kontrastuje s tělesným postižením jeho manželky. O Konrádově životě se dozvídáme z vyprávění zástupce pojišťovny, který shromažďuje informace z hospodských povídek, několika osobních setkání a především ze svědectví dvou správců, kteří byli Konrádovi nejblíže a jejichž výpovědi umožňují alespoň částečně rekonstruovat události ve vápence.