Rani se probudil. Zpočátku si myslel, že ho na nose pohladil měsíční svit. Střecha sice měla díry, ale stříbrný měsíc se nad horami tyčil vysoko a jasně. Pak uslyšel zvuk, jaký nikdy předtím nezaslechl. Opatrně se posadil. Předloktí měl zapadlé hluboko do slámy a vlněná deka mu sjela až k břichu. Noc byla chladná, téměř mrazivá. Rani obvykle chladu necitlivý, si ale čistého vzduchu užíval. Otec ho často ujišťoval, že má dobrou krev. Možná to nemyslel vážně, ale Rani se těm slovům rád věřil. Po otci, který byl i jeho předchůdcem, mu zbylo jen málo – spíš ujištění než vzpomínky a povinnosti.