Příběhy rabiho Nachmana

Kniha Příběhy rabiho Nachmana, kterou napsal významný židovský filosof Martin Buber (1878–1965), poprvé vyšla v roce 1906. Obsahuje výběr výroků a volné přepracování příběhů z původní sbírky Sipurej ma‘asijot, která zaznamenává slova, vyprávění a pohádky rabiho Nachmana z Braclavi (1772–1810), zakladatele jedné z hlavních chasidských škol. Úvodní esej se věnuje židovské mystice a jejímu projevu v nauce r. Nachmana, kde Buber představuje své rané myšlenky na toto téma. Podle Bubera je židovská mystika formována protiklady – tíživými životními podmínkami a zkušeností exilu, které vedou k askezi, a zároveň k extázi a hlubokému duševnímu zaujetí. Projevuje se v ní také synkretismus, ale v různých obdobích se vrací k původním základním principům, což bylo patrné například v době vzniku chasidského hnutí. Buber zdůrazňuje autenticitu náboženské zkušenosti, která vycházela z lidu a představovala protipól k možné stagnaci a uzavřenosti elitních učenců. V chasidství vidí cestu k přímému mystickému vnímání a novou možnost vyjádření tradiční nauky, inspirované zejména lurjánskou kabalou. Klíčovým rysem chasidství je podle Bubera vnitřní proměna kabalistické etiky, která vede k radostnému prožívání víry a spojení s Bohem ve světě. Kniha dále obsahuje „Výroky rabiho Nachmana“, jež shrnují jeho učení a vybízejí k rozjímání, a příběhy, které r. Nachman vyprávěl spontánně jako alegorie prolínání vnitřního a vnějšího světa – jde o první zaznamenané židovské pohádky. Příběhy kladou důraz na děj a proměny, které mají symbolický význam. Buberova sbírka obsahuje šest z původních třinácti příběhů, které jsou přepracovány jeho osobitým stylem a dokáží čtenáře plně zaujmout.