Lidské a mezilidské

Texty se zaměřují na Buberoovy úvahy o dialogickém principu v psychologii a psychoterapii. Jeho filosofie, silně ovlivněná personalismem, se prolíná s psychologickými tématy a má významné dopady na psychoterapeutickou praxi. Těmito otázkami se zabýval od studentských let, a zejména po seznámení s psychoanalýzou na počátku 20. století. K psychoanalýze zaujal kritický postoj, nesouhlasil s Freudovým redukcionismem, zvláště v oblasti náboženství, a zdůrazňoval potřebu respektovat celistvost člověka i v terapii, namísto zaměření pouze na dílčí aspekty. V přednášce *Existenciální nedůvěra mezi člověkem a člověkem* (1952) vidí v teoriích Freuda a Marxe projevy rostoucí mezilidské nedůvěry. Ve spisu *Vina a pocity viny* (1957) kritizuje psychoanalytické pojetí viny, které podle Bubera popírá lidskou schopnost morálního posouzení a uvědomění si „existenciální viny“. Terapie by neměla spočívat pouze ve vyvedení příčin pocitů z nevědomí do vědomí, ale měla by být doprovázena reálným „odčiněním“, což je dlouhodobý proces, který zasahuje celou osobnost. V přednášce *Psychizace světa* kritizuje různé formy psychologismu a formuluje svůj pohled na význam dialogické filosofie pro psychoterapii. Dialogický přístup byl klíčový i pro terapeutickou metodu Trüba. Buberova předmluva ke Trübově knize *Uzdravení ze setkání* (1951), vydaná i samostatně, rozvíjí tento hlavní princip psychoterapie, který promýšlel po dobu třiceti let. Podle Bubera vyžaduje léčení psychických nemocí od terapeuta navázání osobního vztahu s klientem a uznání jeho současné i potenciální celistvosti. Z těchto východisek Buber nově interpretuje otázky osobnosti, vědomí, nevědomí a přenosu. V článku *Následovat společné* (1956) se zabývá základy svého chápání interpersonality a pojetím hérakleitovského „společného světa“, který přesahuje sociální kategorii. Únik z mezilidských vztahů může vést jak k izolaci, tak k zapojení do nedialogických kolektivů, kde dochází ke ztrátě osobitosti a autentického soužití.