Dvojí způsob víry

Martin Buber (1878–1964) začal psát tento rozsáhlý esej, sestávající ze sedmnácti částí, v Jeruzalémě během občanské války roku 1948. Předcházela mu dlouhá léta studia, přednášek a úvah o chápání víry, spásy a Mesiáše v judaismu a křesťanství. Buber se snaží zjistit, jak se věřící v obou náboženstvích odlišně obrací k Bohu a jak tyto rozdíly ovlivňují jak jejich porozumění víře, tak jejich životy. Zvláštní pozornost věnuje Pavlově novému pojetí víry a jeho vztahu k tradičnímu chápání, s nímž Ježíš v evangeliích polemizuje, ale i v mnohém souhlasí. Buber rozlišuje dva základní přístupy: první je založen na přesvědčení a objektivním poznání („víra v“), druhý na osobním vztahu a důvěře k Bohu („důvěra vůči“). Tyto způsoby, které odpovídají řeckému pojmu *pistis* a hebrejskému *emuna*, se objevují v obou náboženstvích a v průběhu dějin se střídavě prosazují. Proroci, Ježíš i běžní lidé se vždy snaží o obnovu a upřímnost víry. Buber však zdůrazňuje, že tyto dva přístupy by neměly být vnímány jako protikladné, ale spíše jako vzájemně se doplňující.