Daniel: Rozhovory o uskutečnění

Raný spis Daniela. Die Gespräche von der Verwirklichung (1913) lze vnímat jako předzvěst Buberovy filosofie Já a Ty, ačkoliv svým stylem a atmosférou spíše připomíná Hölderlinova díla, zejména Hyperiona, a Nietzscheho Zarathustru. Základem pěti poetických a filosofických dialogů, v nichž vystupuje postava Daniel, je téma realizace – uskutečňování se nehmotného skrze hmotný svět, a zvláště jeho lidské vnímání prostřednictvím činů, které Buber nazývá „odpovědi“. Autor v jednotlivých kapitolách, věnovaných zaměření, skutečnosti, smyslu, polaritě a jednotě, rozvíjí myšlenku, že realizace není uskutečňováním nějaké ideje, ale činěním světa skutečným pro božskou přítomnost. Dialog, který se dotýká podstaty věcí, má čtenáře uvést do stavu mysli, jež je pro tento proces nezbytná. Účastníci dialogů směřují k prožitku smyslu, k transformaci sebe i toho, co bylo řečeno, v rámci vzájemnosti. Každý rozhovor se odehrává v konkrétním prostředí – v horách, ve městě, v divadle, v zahradě, u moře – které se stává světem, jenž je zároveň objektem i subjektem a podstatným způsobem vstupuje do vědomí. Proces duševního sjednocování je popsán v několika fázích, od sestupu do chaosu, přes nalezení směru a sjednocení sil, až po vytvoření jednoty z vnitřní tenze mezi „tisícijmennou i bezejmennou polaritou veškerého bytí“. Klíčovým prvkem je dynamika a aktivní „zaměřování se“, které se podobá procesu stvoření. Tato jednota není statická, ale neustále se obnovuje. Království Boží je proto Buberem chápáno jako „království nebezpečí a odvahy, věčného začínání a věčného stávání se, otevřeného ducha a hluboké realizace, království posvátné nejistoty“.