Nevědomí a básnický objev

Kniha se opírá o Medkovu definici poezie jako odpovědi na otázky bytí, zrozené z intenzivního prožitku. Zkoumá myšlenkový prostor poezie s inspirací v psychoanalýze Sigmunda Freuda a snaží se rozkrýt, jak se v básnické tvorbě projevuje nevědomí, jak naznačoval básník a psychoanalytik Zbyněk Havlíček. Autor se kriticky staví k běžnému, ale chybnému názoru, že Freudovy teorie o hlubinách lidské psychiky jsou přímo srovnatelné se surrealistickým automatismem. Při svém bádání vychází z prací francouzského psychoanalytika Jeana Guillaumina, který se zabýval vlivem nevědomí na kreativní práci s jazykem, z teorií Melanie Kleinové o psychice v raném dětství, před jazykem, a z konceptů Julie Kristevy o sémiotické a symbolické rovině vnitřního života a o dvojí povaze jazykové zkušenosti – preverbální (vyjádřené gesty, intonací, rytmem) a jazykové. Kniha zkoumá, jak se tyto dva druhy zkušenosti vzájemně ovlivňují a překračují. Konkrétně se zaměřuje na proces, v němž se prožitek bytí, spojený s nemožností plného vyjádření, transformuje do nového, nejistého a vzrušujícího pocitu, do objevného a pronikavého pojmenování světa v básnické tvorbě.