Profesor Carl Schneider si znovu vyhrnul rukáv bílého pláště a zkontroloval hodinky. Byl to už nejspíš pětadvacátý pohled od chvíle, kdy vstoupil do místnosti oddělené silnou olovnatou tabulí. Pohyb byl nervózní, roztržitý a naprosto bezúčelný. V jeho zorném poli se nacházelo hned pět velkých hodin, všechny ukazujících stejný čas. Schneider se na ně ale nedíval, a dokonce si ani nevzpomněl, kolik ukazují ty na jeho ruce, přestože se na ně právě díval. Bylo to prostě známka jeho rostoucí nervozity. A měl k tomu dobrý důvod. Nervózní byli všichni v místnosti. A možná i báli.