Jeden z nejvýznačnějších románů nositele Nobelovy ceny za literaturu vznikl pod vlivem psychoanalýzy, Nietzscheho myšlenek a východní filosofie. Výjimečný text o složitém hledání sebe sama, o rozpolcenosti vlastního Já nachází stále nové generace čtenářů.
V roce 1920 vyšly pod titulem Klingsor poprvé tři povídky Hermanna Hesseho, pozdějšího nositele Nobelovy ceny za literaturu. Na první pohled se jeví dosti různorodé, a přece mají jedno společné: vztah k expresionismu. Povídka Klein a Wagner je patrně autorovým nejexpresionističtějším textem,rozdvojením hrdiny se do ní promítá Hesseho zkušenost s psychoanalýzou i nevole k měšťáckému světu. V Dětské duši reflektuje Hesse z pohledu dospělého zážitek z vlastního dětství. V povídce Klingsorovo poslední léto se bezesporu odrazila velká změna, která se udála v Hesseho životě: Jeho první žena Maria Bernoulli byla trvale hospitalizována pro schizofrenii, manželství se rozpadlo, Hesse byl propuštěn z oddělení péče o válečné zajatce, Německo ovládl zhoubný nacionalismus a Hesse přesídlil do slunné Montagnoly ve švýcarském kantonu Ticino, kde našel nejen nový domov, ale i novou lásku k malířce a zpěvačce Ruth Wengerové. Prostřednictvím hlavní postavy, osamělého malíře, Hesse zkoumá umělectví jako možnost a způsob existence. Klingsor vyděšený blížící se smrtí se snaží prožít zbývající čas co nejlépe a nejradostněji, cele se oddává umění, noci tráví u vína a v náručí žen. Povídka vrcholí Klingsorovým posledním uměleckým počinem, autoportrétem, který jako by byl zpodobněním mnoha tváří.
Nové, samostatné vydání lyrizovaného románu z roku 1930. Ústřední dvojice postav této knihy symbolizuje základní antinomii Hessova díla: protiklad člověka duchovního a člověka smyslového, protiklad etického a estetického, protiklad postoje myslitelského a postoje uměleckého. Tento spor „ducha a těla“, reprezentovaný mnichem Narcisem a nadaným umělcem Goldmundem, zůstává nerozřešen. ISBN 80-7203-531-2 je chybné.
Německý spisovatel Hermann Hesse, nositel Nobelovy ceny za literaturu, publikoval v roce 1914 silně autobiografický román Panský dům. Vyrovnával se v něm s vlastní osobní, rodinnou a uměleckou krizí, kterou prožil v době svého manželství s fotografkou Mariou Bernoulli. Hrdina jeho prózy, úspěšný a bohatý malíř Veraguth cítí, že jeho manželství s pianistkou Adélou je v troskách, mezi manžely panuje hluboký nesoulad a odcizení. Jediné, co je ještě spojuje, je nejmladší synek Pierre. Nešťastný Veraguth by rád ze svazku unikl, opustil Adélu i honosné panské sídlo, v němž spolu žijí, a vydal se na cestu do Indie, ale manželka ho nabádá k rozumu, chce manželství zachovat, byť je už pouze formální. Veraguth se neodhodlá k činu jen proto, aby neztratil milovaného synka. Malý Pierre však dostane zánět mozkových blan a jeho nemoc manžele načas zase spojí. Když chlapec zemře, malíř konečně sebere odvahu opustit ženu i pohodlí svého domu a vydá se do Indie, aby našel sám sebe.
Román Petr Camenzind, vydaný poprvé roku 1904, založil Hesseho literární věhlas. Zachycuje vývoj mladého umělce, jenž po delším putování a sbírání zkušeností názorových i citových dospívá ke skeptickému postoji v otázce existence umělce v současné společnosti. Hesseho text navazuje na tradici německého vývojového románu a dodnes neztratil nic na svém půvabu a barvitosti.
Nové, samostatné vydání méně obvyklé, avšak nikoli méně cenné podoby Hessova díla. Na menší ploše a s využitím romantického instrumentária „nereálného“ světa pohádky probírá autor opět z jiného úhlu svá věčná témata. Nevelký cyklus potěší všechny čtenáře, jimž není cizí nahlížet nadčasová témata, zdánlivě odtažitá modernímu světu, médiem pohádkového vyprávění.
Autobiograficky laděná novela Pouť do Země východní bývá mnoha literárními historiky považována za prolog Hry se skleněnými perlami. Hesse ji začal psát v roce 1930, v době, kdy velké naděje na lepší duchovní uspořádání společnosti po první světové válce pomalu braly za své. Novelareflektovala autorův pocit osamění a zmaru i rozchod s přítelem a duchovním učitelem Gustavem Gräserem považovaným za „Gándhího Západu“. Ústředním motivem je hledání ideálu, potřeba mravní zralosti a podřízení života jednotlivce nadosobnímu celku. Vypravěč, bývalý hudebník H. H., prožívá osobní krizi. V prázdnotě života beze smyslu vzpomíná na dobu, kdy se jako člen tajného Bratrstva vydal na Východ, vstříc světlu a zázraku. Jejich společná pouť byla cestou prostorem i časem, na hraně snu a skutečnosti. Působivý, poetický styl, umné proplétání motivů a postav reálných i literárních činí z novely mimořádný klenot.
Patnáct drobnějších próz je tematicky i časově spjato s pozdním obdobím tvorby tohoto nositele Nobelovy ceny za literaturu. Svá nejzákladnější celoživotní témata v nich vybrousil v miniaturní slovesné klenoty. V črtě Štěstí Hesse přináší stručný, leč zásadní komentář k tomu nejdůležitějšímu ve svém životě a díle: na duchovním základě křesťanském i orientálním si vypěstoval odolnost vůči uhranutí takzvaným pokrokem nebo „smyslem dějin“ a objevil „smysl cykličnosti, jejíž osou je věčná vertikála“. V Přerušené vyučovací hodině se vyznává z pocitu, jako by mu všechny pokusy o smysluplné vyprávění protekly mezi prsty, ale právě na této hranici začíná moderní literární tvorba. Žebrák vypráví o samotě plné obrazů, o hře s nimi. Ukradený kufr je povídka, za niž by se nemusel stydět ani Čechov, tématem je lidské pinožení se za majetkem – na čem všem jsou lidičkové schopni lpět. Broskvoň je podobenstvím o životě a smrti, vepsané do osudu plodného ovocného stromu.
Spisovatel a básník Hermann Hesse byl náruživým pozorovatelem přírody a pilným zahradníkem. Zahradničení mu poskytovalo útěchu a odpočinek, zahrada mu byla útočištěm a oázou klidu. „Zaměstnávat se zeminou a rostlinami dává duši stejnou úlevu a klid jako meditace.“ Knihu doplňují černobílé fotografie a Hesseho akvarely, jež dokládají autorovo malířské nadání.
Povídka Siddhárta napsaná v letech 1919 až 1922 nese podtitul "indická báseň". Vskutku básnickým jazykem se v ní vypráví příběh bráhmanského syna Siddhárthy, který hledá pravdu a smysl života. Hermann Hesse (1877-1962) si při hledání cesty z myšlenkových a společenských krizí své dobyi z krizí vlastních bere na pomoc myšlení Východu. Vedle čínské moudrosti jsou to především prvky hinduismu a zejména buddhismu, k němuž autor dlouhá léta inklinoval. Buddhismus však naprosto nebyl nějakým jeho "vyznáním" a povídka Siddhártha je dle Hesseho vyjádření výrazem osvobození od svázanosti indickým myšlením. V podstatě zde jde o velmi německé hledání svébytné osobní existence, vlastního já. Nikoli skrze nějakou nauku, ale osobním úsilím. Lidské moudrosti se nelze naučit pomocí doktriny, je nutno k ní dospět vlastním životem.
Samostatné vydání světově proslulého románu z roku 1927. Hesse v něm bilancuje krize uplynulého desetiletí a pokouší se formulovat východiska z nich. Poučen psychoanalýzou odhaluje ponor ke kořenům vlastní osobnosti i snahu o překonání sváru ducha a pudů. Román vyniká neobvyklou strukturou, poetickou hrou fantazie i působivým prolínáním snu a skutečnosti.
Soubor dvanácti kratších, stylově vytříbených Hesseho textů vyšel poprvé v roce 1945 pod názvem Traumfährte (Stopa ze snu). Sám autor ho sice opatřil podtitulem Nové povídky a pohádky, jednalo se však o texty do té doby nevydané nebo jen časopisecky zveřejněné, vzniklé převážně v letech 1910–1932. Sbírka zahrnuje pohádky, symbolistní povídky, parodie, příběhy napsané paralelně k autorovým známějším, větším dílům (O stepním vlkovi) a dvě autobiografické skici (Dětství kouzelníka a Stručně pojatý životopis).