„Když se Jim Sams – chytrý, ale v žádném případě nějak zvlášť důmyslný tvor – jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakousi nestvůrnou obludu…“ Odkazem na Kafkovu Proměnu rozehrává anglický prozaik krátký příběh o tom, jak snadno může svět politiky zbloudit, podlehne-li okouzlení vlastním „posláním“, snaze vyřešit složitý svět pomocí jednoduchých klišé a touze konat „vůli lidu“. Jim Sams chce na své misi v premiérském těle sloužit lidu s přesvědčením, že sám nejlépe ví, co je pro lid dobré. V zemi Franze Kafky nám to může znít povědomě, ale dějištěm příběhu je nejsoučasnější Británie. Slavný spisovatel řekl své k příběhu brexitu. Hořce satirické vyprávění je zasazeno do reálií ostrovního politického života a pro deziluzi z tamní společnosti nachází s hravou nadsázkou jen nepříliš lichotivé vysvětlení.
Petterson je autor niterný, přemýšlivý, poklidný – v nejnovějším románu Muži v mé situaci v tomto stylu pokračuje. Prožívá dramatickou osobní situaci a nelítostně a posmutněle líčí, jak se láska v manželství změní v ledově studený vztah. Ve hře jsou i tři dcery, které se stavějí na stranu matky. Hlavní hrdina musí odcházetz domova a k pozoruhodným scénám patří i to, že několikrát musí přenocovat v autě. A autor jako by vyvolal už téměř zapomenutou soudržnost mezi muži v kritické situaci…
Velká Británie prohrála válku o Falklandy a Alan Turing se věnuje vývoji umělé inteligence… To je alternativní historie 80. let minulého století z pera jednoho z nejvýznamnějších anglických prozaiků. Důležitým tématem knihy je však také láska – respektive otázka, jak se vyrovnáme se skutečností, že umělá inteligence patrně nebude umět lhát. Nebude totiž chápat ani naše milosrdné lži, na kterých mezilidské soužití stojí a padá a které my lidé tak dobře ovládáme.
Loučení má mnoho tváří. Loučíme se s mrtvými – s rodiči, sourozenci, s milovanou ženou. Loučíme se s přáteli, známými, kolegy. Pomůže, je-li člověk přítomen umírání? Víme, že se s blízkým člověkem máme rozloučit. Ale tohle vědomí ještě samo o sobě není rozloučením. Rozloučení zařídí jen čas. Barvy loučení tvoří devět povídek, jejichž tématem jsou závažné události nebo momenty ve vztazích, které mají původ v minulosti, ale vyjdou na povrch až po letech. Teprve tehdy nastává rozloučení buď přímo s dotyčným člověkem, nebo s vlastní mylnou představou o něm… Někdy nás loučení hluboce zasáhne. A někdy nás osvobodí. Nový povídkový soubor Bernharda Schlinka je mistrovským dílem: klade zásadní otázky a neváhá na ně odpovídat.
Hrdina příběhu se vrací na nejsevernější ostrov Hokkaidó, kde před lety zažil napínavé chvíle při hledání tajemné ovce. Zároveň tam přišel o svou přítelkyni, která beze stopy zmizela z Hotelu U Delfína. Rozhodne se, že ji musí najít. Na místě starého, zpustlého hotýlku však stojí moderní, komfortní budova. Po zaměstnancích není ani stopy – jen uvnitř stále přebývá Ovčí mužík. Volné pokračování Murakamiho bestselleru Hon na ovci neodložíte ani na chvíli.
V létě roku 1885 dorazili do Londýna tři Francouzi. Tím prvním byl vévoda Edmond de Polignac, typický zlatokop z vyšších francouzských vrstev, který si hodlal najít bohatou americkou manželku. Druhým byl hrabě Robert Montesquiou-Fezensac, průměrný básník a nadšený sběratel kuriozit, který se vždy s někým dohadoval. A tím třetím bylběžný občan s italským jménem: doktor Samuel Pozzi. Lékař, myslitel a vědec. A právě on se stane průvodcem v tomto příběhu. Jaký měl pobyt těch tří ve skutečnosti význam? Barnesův Muž v červeném kabátě je portrétem Belle Époque, oněch krásných časů, kdy byla v Paříži dokončena Eiffelova věž a kdy Británie a Francie stály hrdě bok po boku.
Od japonského vydání posledního románu Komturova smrt uběhly už více než čtyři roky. Haruki Murakami nyní přichází s novou sbírkou povídek, kterou identifikuje už názvem: První osoba jednotného čísla. Pro autora bylo dlouho typické, že psal v první osobě. Třetí vyprávěcí osobu začal používat až v pozdních dílech. Nejen tímtoprvkem, ale i stylem a tématy se teď vrací ke kořenům. A také bilancuje. Máme tu osm textů, které si můžeme labužnicky vychutnat. Murakami píše o studentském životě v 60. letech minulého století, hovoří o lásce k jazzu nebo o obdivu ke skupině Beatles; ostatně spisovatel už dvě starší povídky nazval podle jejich písní: Drive My Car a Yesterday. V povídkách se dostávají ke slovu náhodná i záhadná setkání, autor popustí uzdu fantazii: slavný jazzový saxofonista Charlie Parker podle něj nezemřel roku 1955, ale dožil se 60. let. V úsměvné povídce Zpověď opice z Šinagawy se vypravěč na svých cestách dostane do malého hotýlku, kde narazí na mluvícího opičáka, který má rád hudbu Antona Brucknera a který mu ochotně umyje záda. Haruki Murakami v povídkovém souboru také bilancuje. Říká, že na přibývajících letech není zvláštní to, že člověk sám stárne. Překvapivé je spíš to, jak hrozně zestárli lidé z jeho generace, obzvláště ženy… Nečekejte poselství, vysvětlení nebo rozuzlení, ba ani překvapivé pointy ne. Povídky mají jinou schopnost – zůstanou vám v hlavě nadlouho. Možná už se jich nezbavíte nikdy.
Krátce před francouzskými prezidentskými volbami v roce 2027 se na síti objeví video, které jako by ukazovalo popravu možného kandidáta Bruna Jugeho. Paul Raison vystudoval elitní univerzitu a pracuje jako vysoký úředník na ministerstvu hospodářství. Jako Jugův zaměstnanec a důvěrník má za úkol vypátrat tvůrce videa. V průběhu jeho vyšetřování dojde k sérii záhadných teroristických útoků, mezi nimiž nelze najít žádnou souvislost. Nejen práce, ale i soukromý život Paula Raisona je všechno, jen ne snadný. S manželkou Prudence stále žijí spolu, ale už spolu nic nesdílejí. Dokonce i přihrádky v lednici jsou oddělené. Zatímco Juge bojuje o svou kandidaturu, Paul je schopen poskytnout klíčové indicie k vyřešení útoků. Nakonec však Juge prohrává s populárním bývalým televizním moderátorem a výsledky Paulova výzkumu jsou pro politiku země neméně zničující. Když je Paul propuštěn ze zaměstnání, sblíží se se svou ženou a oba k sobě opět najdou cestu. Nečekané, i když křehké štěstí...
V roce 1964 se na festivalu mládeže ve Východním Berlíně do sebe zamilují studentka z Východu a student ze Západu. On jí pomůže utéct, vezmou se. Teprve po její smrti se sedmdesátiletý Kašpar dozví, co mu jeho žena Birgit celý život tajila: před útěkem porodila dceru a nechala ji v NDR. Kašpar udělá to, co ona vždycky chtěla, ale nedokázala – hledá ji. Pátrání se stává cestou do minulosti a setkáním s ranami a jizvami, které zanechala NDR, převrat v roce 1989 a přizpůsobení se Západu. Když dceru najde, žije provdaná v neonacistické národovecké komunitě na venkově. Její čtrnáctiletá dcera Sigrun je šťastná, že do jejího života náhle vstoupil dědeček, stejně jako on má radost z vnučky. Ale jeho svět je pro ni stejně cizí jako ten její pro něj. Může se s ní sblížit?
Jak už jsme u Juliana Barnese zvyklí, v jeho textech se elegantně propojuje román a esej. V tomto prozaickém díle jde o přátelský vztah mezi neúspěšným hercem a starší učitelkou Elizabeth Finchovou, která mu po své smrti zanechá knihovnu i poněkud záhadné osobní zápisky. Esejistická část se týká života Juliana Apostaty, římského císaře, který se pokusil zvrátit křesťanský vývoj své říše. Jakkoli pro Elizabeth Finchovou platí to, co pro předcházející autorova díla, dost možná je román jeho nejhlubším i nejradikálnějším textem, pokud jde o úvahy o historii a křesťanství či o koncepci alternativních dějin. Navíc jde o román vysoce aktuální, neboť v sobě odráží pochybnosti a roztříštěnost současného světa.
V době, kdy svět stále ještě počítá náklady druhé světové války a železná opona se spustila, život jedenáctiletého Rolanda Bainese se obrátí vzhůru nohama. Dva tisíce kilometrů od matčiny ochranitelské náruče, uvězněný v internátní škole, přitahuje svou zranitelností učitelku klavíru slečnu Miriam Cornellovou a zanechává vní jizvy i vzpomínku na lásku, která nikdy nezmizí. Hodiny jsou intimní i univerzální příběh o lásce, lítosti a neklidném hledání odpovědí.
V roce 1941 závodí Rachel Brewsterová v Aspenu v Coloradu na národním mistrovství ve sjezdu a slalomu. Malá Ray, jak se jí říká, neskončí ani zdaleka na stupních vítězů, ale podaří se jí otěhotnět. Doma v Nové Anglii se stane lyžařskou instruktorkou. Její syn Adam vyrůstá v rodině, která se vymyká konvencím a vyhýbá se otázkámtýkajícím se pohnuté minulosti. Po mnoha letech se Adam vydá hledat odpovědi právě do Aspenu. V hotelu Jerome, kde byl počat, se setká s několika duchy. A nejsou to první ani poslední přízraky, které uvidí… Patnáctý román Johna Irvinga je monumentální rodinná sága, čtivý a dramatický příběh s duchařskými prvky.
Šestasedmdesátiletý Martin Brehm je šťastný a se svým životem spokojený. Jeho o mnoho mladší žena je úspěšnou malířkou, on píše články do novin, podílí se na filmovém scénáři a ve volném čase pečuje o zahradu. A hlavně se stará o šestiletého syna Davida. Když se dozví, že mu zbývá jen několik měsíců života, jeho realitase náhle roztříští. Zažívá řadu dosud nepoznaných pocitů. V hlavě mu krouží spousta otázek, na které neexistují správné odpovědi. Po prvotním otřesu se zaměří na to, aby zajistil budoucnost svých blízkých. Ale co jim doopravdy může dát? Jaký odkaz jim zanechá a nestane se pro ně spíše břemenem? Jak naložit se zbytkem času? Pokud má zemřít smířený s osudem, musí čelit několika překvapením i finálním výzvám.