Nejnovější povídkovou tvorbu oceňované kanadské autorky rámují reflexe šťastného soužití a proměny času po ztrátě nejbližší bytosti. Nejen věnování zesnulému Graemu Gibsonovi, s nímž spisovatelka sdílela téměř padesát let zájmy i příznačný smysl pro humor, ale především láskyplnost a bolest napovídají, že jde o text silně, byť nepřiznaně autobiografický. Margaret Atwoodová dnešních dní alias Nell vzpomíná na ztřeštěnosti podzimu života, toulky milovanou přírodou či na snahu zvěčnit kocoura v přebásnění Tennysona. Probírá se tchánovou pozůstalostí a vlivem války na lidskou psychiku. Zakopává o věci, které nám zůstávají po tom, kdo vlastně nikdy tak docela neodešel. A dál píše. O matce, jež neodpovídá společenským představám, o mimozemském stvoření, které za pandemie baví lidstvo v karanténě absurditou našich dávných příběhů, o převtělení šneka do bankovní operátorky. Rozmlouvá s Orwellem nebo glosuje historii očima umučené antické filozofky. A je přitom břitká a neodolatelná jako vždycky.
Historický román Alias Grace je založen na skutečných událostech, vraždách Thomase Kinneara a Nancy Montgomeryové, z nichž byla obviněna mladičká služebná Grace Marksová a sluha James McDermott. Za mladou Grace, trpící ztrátou paměti, přijíždí do věznice po deseti letech mladý psychiatr Simon Jordan, aby se v ní pokusil vzkřísit pohřbené vzpomínky a zjistil, jestli zločin skutečně spáchala. Během dlouhých rozhovorů hledá cestu do její paměti skrz sny a dotazy na dětství strávené v Irsku, odkud se celá rodina přesunula do Kanady za lepším životem. Přes původně čistě profesionální zájem o Gracin případ se postupně zaplétá do jejího příběhu. Gracino vyprávění i Jordanovy životní peripetie se odehrávají v kulisách Kanady první poloviny 19. století. Propracovaný historický román patří mezi nejdůležitější a nejčtenější díla Margaret Atwoodové – v roce 2017 podle něj natočila společnost Netflix oceňovaný televizní seriál.
Soubor povídek o počátku pandemie v New Yorku vymyšlený Margaret Atwoodovou. Koncept spočívá ve hře pro celou skupinu autorů. Výchozí situace: Kdo stihl před karanténou odjet z města na venkov, udělal to. Statisíce lidí však v New Yorku zůstalo, třeba jako obyvatelé jednoho činžáku. Skoro nikam se nesmí, ale střecha je pěkně plochá adá se tam posedět. Někdo přinese křeslo, někdo basu piv a lidé se tam začínají scházet, bez mobilů, zato každý se svým příběhem. Soused pozná souseda a hned se pandemie překonává o něco lépe. Mezi další autory povídkového souboru patří Neil Gaiman, David Byrne, John Grisham, Dave Eggers atd.
V této sbírce krátkých povídek, které se vzpírají jednoduché charakterizaci, Margaret Atwoodová předvádí v kondenzované formě vtip a tradiční virtuozitu svých ceněných románů. Mimo jiné si můžeme vyslechnout Gertrudinu verzi, co se skutečně stalo v Hamletovi, reinkarnový netopýr nám vysvětlí, jak Bram Stoker v Draculovi všechno popletl, a dozvíme se i pět metod, jak stvořit muže. Najdeme tu podobenství, monology, básně v próze, hutnou science fiction i pohádku převyprávěnou podle požadavků politické korektnosti.
Tato sbírka povídek a básní v próze od známé kanadské spisovatelky je nádherně bizarní: chléb v jejím podání věru nevyvolává představu oněch uklidňujících bochníků, šťastné konce nejsou tak docela šťastné, cynické pětileté děti vaří jedovatý lektvar a v dětské (?) hře na vraha musíte bezpodmínečně vědět, kdy je nejlepší přestat...
Kočičí oko je kouzelná skleněnka, která mění svět. Z dívky, která se skrze ni dívala, vyrostla uznávaná malířka, jejíž život i dílo silně poznamenaly zážitky z dětství a dospívání. Když se Elaine po letech vrací do rodného Toronta, je to pro ni zároveň cesta do hloubi vlastní paměti. Nejostřeji vystupují vzpomínky na Cordelii, nemilosrdnou a jindy nečekaně labilní vůdkyní skupiny dívek, která Elaine kdysi šikanovala. Román zasazený do Kanady druhé poloviny 20. století sahá od konce druhé světové války až do osmdesátých let a krom toho, že je brilantní sondou do dívčí psychiky a nevyzpytatelných a mnohdy krutých pravidel, jež ovládají přátelství mezi dívkami, nabízí také neotřelý pohled na řadu kulturních fenoménů té doby, včetně feminismu a různých proudů moderního umění.
Největší žijící kanadská spisovatelka s živelností sobě vlastní přetváří zápletku Shakespearovy tvůrčí závěti BOUŘE (1611) tak, aby v duchu alžbětinského barda poukázala nejen na křivdy a mříže, které nás uvnitř vězní, ale i na svátost odpuštění. Věhlasný divadelník Felix byl intrikány vyštípán ze svého postu, což pro něj znamená další katastrofu. Přesto nezahálí a podobně jako mág Prospero spřádá pomstu. V kuriózním divadelním kroužku, kde se mu coby nástroj zúčtování nabídne směska zločinců bažících po vzruchu, zinscenuje představení, jímž soky zasáhne na nejcitlivějším místě. V mistrovském provedení Margaret Atwoodové se ambiciózní námět divadla v kriminále hladce mění v grotesku, v níž místy mrazí a místy tajeme úlevou nad tím, že svět nepřestal být jevištěm a my na něm pouhými herci.
Román o třech torontských ženách, jimž jejich svůdnická a vypočítavá přítelkyně zasáhne tragicky do života. Tři spolužačky z univerzity svede dohromady společný úděl, když jim jejich společná přítelkyně postupně odloudí manžely. Ta si s drzou bezprostředností pohrává s city a osudy svých přátel, dělá jí potěšení manipulovat s jejich životy a zdá se, že proti jejímu sprostému vyděračství a patologickému intrikánství jsou slušní lidé bezmocní. Autorka v psychologicko-dramatickém příběhu udržuje napětí do poslední stránky a v úměrné míře odvádí i povinnou daň módní mystice a psychologii.
Povídkový soubor z roku 1983 je dalším zlomkem z rozsáhlého díla dnes již světoznámé kanadské spisovatelky a nositelky řady prestižních ocenění, včetně Booker Prize. Bravurní pozorovací talent, neobyčejně vyvinutý smysl pro humor, nadsázku a situační komiku, to vše řadí Atwoodovou k nejvýznamnějším severoamerickým tvůrcům tzv.střední generace. Atwoodová má schopnost zkratky slovním obrazem či idiomem, má dar přesného vyjadřování "jako brus na skle", jak o ní napsala její kolegyně Anne Taylorová. I přes výraznou jazykovou citlivost klade především důraz na myšlenku, a tak vytváří s uměním velkého vypravěče na malé ploše miniaturní, i když de facto velké příběhy.
Psychologický román o manželském mnohoúhelníku nabízí dost temný, výsostně neromantický pohled na lidské vztahy. Elizabethino manželství funguje jen setrvačností, ani jeden z partnerů v něm nenachází uspokojení, když spáchá sebevraždu její milenec, Elizabethin život se zhroutí. Platonickým objektem jejího manžela Nata je paleontoložka Lesja, Elizabethina kolegyně, která si svého partnera Williama rozhodně necení tolik jako milované dinosaury. Nakonec Lesja podlehne Natovi a "opuštěného" Williama svede pro změnu Elizabeth. Autorka vyniká v psychologické drobnokresbě a předvádí lásku jako věčně se opakující tragikomedii. Román je plný beznaděje a hlubokých traumat.
Nejvýznamnější současná kanadská spisovatelka převypráví svoji verzi Homérova mýtu o příslovečně věrné manželce Odyssea Penelopě, která na svého muže čekala dvacet let. Čerpala i z ústní a místní tradice a soustředila se na vyprávění o Penelopiných rodičích, jejím životě před svatbou a svatbu, jakožto i na skandální zvěsti, které o ní kolovaly. Po tisíciletí bývá dávána za vzor věrné manželky, která i přes četné nabídky mnoha ctitelů počkala na svého muže. Ten po návratu nejen že zabije všechny nápadníky, ale kupodivu i dvanáct Penelopiných služebných. Atwoodová se rozhodla vtipně a napínavě tuto starověkou epizodu podat a zcela po svém objasnit, co mohla mít Penelopa ve skutečnosti za lubem. Vychází v rámci mezinárodního projektu Mýty.
Román se odehrává v blízké budoucnosti. Hlavní hrdina je možná posledním člověkem na zničené planetě. Mezi opuštěnými domy, rozbitými počítači a horami prázdných obalů od náhražkových potravin vzpomíná na svého nejlepšího přítele, který svými biologickými pokusy přivedl lidstvo do záhuby. Margaret Atwoodová se zamýšlí nad možnými důsledky nezodpovědného zavádění nových biotechnologií, a na pozadí dalších nám tak známých hrozeb, jakými jsou dětská pornografie, citová prázdnota, kriminalita či sociální polarizace, líčí příšernou, avšak i představitelnou budoucnost.
Román kanadské spisovatelky vykresluje pochmurnou vizi blízké budoucnosti na půdě dnešních Spojených států amerických, které přestaly existovat a byly nahrazeny totalitním režimem. V nedaleké budoucnosti se vlády nad Spojenými státy chopí klerofašistický režim. Z každého, kdo se proti němu prohřeší, se stává otrok. A z plodných žen ještě něco mnohem horšího - služebnice, jejichž úkolem je rodit děti, s nimiž se nikdy nesetkají. Kniha získala ocenění Arthur C. Clarke Award za nejlepší román a byl v užší nominaci na cenu Booker Prize.
Ústřední postava románu Joan Fosterová, autorka (pod pseudonymem Louisa K. Delacourtová) pokleslých historických románů, avšak ve své primární identitě oslavovaná básnířka, vypráví v knize o tom, proč ji nejrůznější nepříznivé aspekty společenské reality, která ji obklopuje a generuje sérii těžko řešitelných okolností jejího vlastního života, donutily k pokusu vymknout se z existence předstíranou sebevraždou. Tím, že Atwoodová činí z Joan obdobně povrchní „romantickou“ hrdinku, jako jsou melodramatické postavy Joaniných příběhů, získává prostor pro často nelítostně parodický pohled nejen na pokleslé „čtivo“, ale především na současnou existenci člověka obecně.
Lauřin příběh, na svou dobu otevřený, pokud jde o sex, líčí riskantní milostný poměr bohaté mladé ženy s mužem na útěku, zasazený do rozbouřených třicátých let. Román je střídavě lyrický, drsný, ohromující, neodolatelný, zábavný, plný humoru a dramatického napětí. Slepý vrah, desátý román M. Atwoodové, získal britskouprestižní cenu Booker Prize roku 2000.
Od sbírky povídek a básní v próze Stan nejslavnější kanadské spisovatelky můžeme očekávat, že jsou mrazivé, přesné a vtipné, prorocké a osobní, rozkošné, sarkastické a na rozdíl od jejích románů prokládané vlastnoručními ilustracemi. V povídkách, jejichž délka kolísá od několika odstavců po několik stránek, Atwoodová potutelně oslovuje mladé ctižádostivce, píše o znepokojení, s nímž se díváme na svoje staré fotografie; předkládá nám Horatiovy skutečné názory na Hamleta; v básni „Vraťte mi maminku: zaříkávání“ zkoumá, co měly „dokonalé“ hospodyňky z dávno minulých let skutečně za život, a v povídce „Zvířata odvrhují svá jména“ zase s překvapivými výsledky převíjí dějiny pozpátku.
Když se za Fredovou na konci Příběh služebnice zabouchly dveře dodávky, neměli čtenáři ani ponětí, zda ji čeká svoboda, vězení, nebo smrt. Ale kdo si počkal, ten se po pětatřiceti letech napětí dočkal Svědectví. Margaret Atwoodová pokračuje v příběhu Gileádu více než patnáct poté, co June zmizela neznámo kde, a rozvíjí hove zdrcujících výpovědích tří ženských hrdinek, které mají s tímto režimem co do činění, byť každá v jiné roli. Ne náhodou získala věhlasná autorka za své čím dál aktuálnější dílo prestižní Bookerovu cenu.
Román novinářky, kterou zasáhne zhoubná nemoc, a tato zrada těla jí zpochybní veškeré životní jistoty. Opouští známé prostředí, milence i přátele, odjede na chudičký karibský ostrov, o kterém chce napsat cestovní reportáž. Na ostrově se poprvé v životě setkává s násilnostmi vyvolanými společenskými přeměnami, prožívášok při pohledu na lidské utrpení i ze zážitku vlastního uvěznění. Vytváří si zcela jiný pohled na život, překonává sebelítost a tím zachraňuje pro další smysluplný život.
Román líčí putování mladé výtvarnice do krajiny kanadských jezer spjaté se šťastnými okamžiky jejího dětství. Bezejmenná vypravěčka pátrá v québecké divočině po svém záhadně zmizelém otci; jak se však ukáže, tento sestup ke kořenům má pro ni mnohem spíše obecně existenciální smysl. Přestože ji na cestě doprovází milenec a dva přátelé, právě v kontaktu se svými vrstevníky si hrdinka mučivě uvědomuje šablonovitost a traumatizující vliv industriálního světa na lidskou duši – její společníci jsou civilizačními schématy příliš poznamenáni, než aby se jich byli ochotni a schopni zbavit, a tak je jejich přítomnost čím dál tím více pociťována jako cosi nepatřičného... Teprve ponorem pod hladinu svého domnělého já ze sebe hrdinka smývá nánosy neautentického lidství, teprve tento sebeočistný akt, který je Atwoodovou předkládán v podobě rituálního zasvěcení, jí dovolí hledat rovnováhu mezi člověkem a přírodou, mezi mužským a ženským principem v lidské mysli i ve světě. V knize se střídají pasáže lyricko-naturalistické s party překvapivě odlehčenými, až humornými: je to právě spisovatelčina pronikavá inteligence spojená se smyslem pro ironii, co jí dovoluje zachovat si odstup, a přitom držet vyprávění pevně v rukou.
Pvní román Margaret Atwoodové, vydaný v roce 1969, který autorce pomohl etablovat se jako prozaička zásadního významu. Je to příběh mladé Mariany, jejíž zdravý, strukturovaný a konzumně orientovaný svět se začne vytrácet z pozornosti. Po zasnoubení Marian cítí, že její tělo a její já se oddělují. Mariana pracuje u agentury Seymourovy průzkumy, která se zabývá reklamou na potravinářské výrobky. Žije naprosto konvenčním způsobem života, někdy se jí samotné zdá, že až příliš. Má přítele Petra, mladého, uhlazeného a nadějného právníka. Jednou se Mariana při jednom z výzkumů seznámí s velmi zvláštním mladíkem Duncanem. Krátce potom, co ji Petr požádá o ruku, začne mít potíže s jídlem, až po čase nemůže jíst téměř vůbec. Zřejmě pod vlivem pozoruhodného vztahu s Duncanem se Mariana rozhodne opustit jak zaměstnání, tak i snoubence a toto osvobození jí chuť k jídlu opět vrátí.
Publikováno:1998
ISBN:80-85636-88-3
Žánry autora žánry ze všech knih autora
Štítky publikací z knih autora
Na tomto webu používáme cookies pro personalizaci reklam a analýzu návštěvnosti.