Proslulá, tzv. noetická trilogie Karla Čapka patří v vrcholům jeho umění. Tři prózy, které byly původně samostatné. Baladický příběh zakarpatského sedláka Hordubala, postupná identifikace neznámého pilota povětroně a sledování mnohosti v „obyčejném životě“ – mají společné východisko: nahlédnout skutečnost z různýchúhlů, zachytit mnohoznačnost jejího naplnění a nalézt kritéria pro její poznávání. V „trilogii“ jde o vše – o osamělost, erotiku, smrt, pýchu, pokoru, poezii, práci, zbožnost – a jejím hlavním tématem jsou možnosti uchopení.
Čapkovy překlady moderních francouzských básníků byly výjimečné kladně přijaty už v době svého prvního otištění. V průběhu 20. století se pak překlady Karla Čapka staly pramenem, jehož tichý podzemní hlas zněl takřka ve všech dobrých básních českého básnického pokolení. Autor, jenž se jako tvůrce věnoval především próze, svými básnickými překlady nastavil pomyslnou poetickou laťku velmi vysoko.
Krátké texty vlivných politiků (např. T. G. Masaryk, R. Beran, J. Malypetr) a významných spisovatelů (kupř. K. Čapek) prvorepublikového Československa vykreslují aktivity i osobnostní charakteristiku Antonína Švehly. Následují dokumenty, jež rekapitulují osudy Republikánské strany měst a venkova po skončení 2. světové války.
Rozhovory spisovatele a politika zachycují životní směřování, etické, filozofické, náboženské a politické postoje prvního československého prezidenta. První část rozhovoru se věnuje výhradně Masarykovu pohledu na vlastní mládí: zdůrazňuje prostotu a lidovost slováckého prostředí. Druhá líčí univerzitní působení, účast vpolitických bojích, exilové aktivity za první světové války: toto období charakterizuje kritický způsob myšlení. Třetí obsahuje úvahy o filozofii (např. noetika, metafyzika), náboženství (kupř. Ježíš), politice (např. demokracie), národu. Závěrečná část interpretuje způsob vzniku tohoto díla. Snaha přiblížit Masarykovo životní směřování, ideová východiska, politické úsilí i jeho pohled na zásadní filozofická a náboženská témata.
Soubor Čapkových fejetonů rozdělených do tří samostatných oddílů - Jak se dělají noviny, Jak se dělá film a Jak vzniká divadelní hra - přináší čtenářům zajímavé informace o zákulisí tří profesí, které Čapek sám velmi důvěrně poznal. Ve všech třech případech se jedná o nelehký proces, kdy dílo vzniká postupně ve zdánlivém zmatku, do poslední chvíle se zdá, že není v silách aktérů vše stihnout, ale nakonec, jak už to bývá, vše dobře dopadne. Noviny dle očekávání včas vyjdou a film i divadelní hra se dočkají své slavnostní premiéry...
Svazek zahajují humorné cykly fejetonů o novinách, o filmu a o tom, jak vzniká divadelní hra. Dále je zařazeno pět desítek sloupků, v nichž autor ukládal své vtipné postřehy o lidských slabostech, o lidských typech, o společenském životě i strastech a radostech všedního života. Edice: Dílo bratří Čapků K vydání připravil, poznámky napsal a vysvětlivky sestavil: Miroslav Halík Doslov napsal: Ivan Klíma Ilustrace: Josef Čapek 32000 výt.
Čapkovy žurnalistické formy ovšem nemají jen přirozenou a funkční zábavnost. Mnohé ze sloupků o věcech všedních a hmotných mají až jakýsi filosofický, zobecňující rozměr, hlubší významovou dimenzi, která nejednou jde až k platnosti symbolické. S kresbami Josefa a Karla Čapka.
„Zasvěcené osoby tvrdí, že vlastním začátkem filmu jsou prachy; zkrátka nejdřív se musí najít někdo, kdo je ochoten vrazit do věci peníze, aby se mohl koupit a rozpracovat námět, uzavřít smlouvy s režisérem, herci a operatérem, najmout ateliéry a tak dále. To je sice pravda; ale aby se ten někdo našel, musí se zpravidla do něho naléhavě hučet, že tady je, pane, báječný umělecký námět na nejúspěšnější film sezóny.“ Klasika ze Zlatého fondu SME. Digitalizovaný výňatek z publikace: Karel Čapek. Jak se co dělá. Nakladatelství Olympia. Praha 2010. 128 s. Jan Zoul, technický redaktor.
„Tento poučný spisek by rád vyložil autorům, obecenstvu a koneckonců i kritice, jak vzniká divadelní hra a jakými proměnami jest jí projíti, než se vykuklí v slávě a skvělosti své premiéry. Nechceme podvodně předstírat, že divadlu rozumíme; faktum je, že divadlu nerozumí nikdo, ani lidé zestárlí na prknech, ani nejstarší ředitelé, ba dokonce ani referenti. Panebože, kdyby dramaturg mohl vědět, bude-li mít kus úspěch!“ Klasika ze Zlatého fondu SME. Digitalizovaný výňatek z publikace: Karel Čapek. Jak se co dělá. Nakladatelství Olympia. Praha 2010. 128 s. Jan Zoul, technický redaktor.
Causerie Jak vzniká divadelní hra a Jak se dělá film je třetí a druhá číst triptychu, který ještě s causerií Jak se dělají noviny vyšly v knižním souboru pod společným názvem Jak se co dělá.
Již pátý titul v řadě "Inspirace - Myšlenky osobností" přináší po osobnostech jako je Gándhí, Matka Tereza, Chiara Lubichová a Saint-Exupéry úvahy Karla Čapka. Kniha je rozdělena do tématických celků, v nichž autor pojednává o demokracii, politice, tvorbě, lásce, Bohu, národech a výtvarném umění. Z děl K. Čapka uspořádal Josef Protiva.
Knížka obsahuje Čapkovy fotografie z let 1930-1932. Spisovatel zachytil na snímcích řadu významných osobností své doby: umělců, ale také politiků nebo vědců českých i z jiných zemí. Kromě portrétů jsou zařazeny i snímky zátiší a rostlin na zahradě, sbírky kaktusů a fotografií oravského venkova. Z Oravy je vloženo i několik kreseb.
Několik menších Čapkových próz, které vyšly jako upravený reprint zkušebního tisku Jaroslava Picky z roku 1947. Soubor obsahuje tyto texty: O fantasii, Šaty dělají člověka, Když bolí zuby, Jozef Egyptský, O ženské otázce, Jednomu čtenáři, O Válce s Mloky, Zástupce pojišťovny.
Soubor 1333 dopisů, zahrnující všechny komunikační sféry Čapkova života. Čapkův komunikační okruh byl výjimečný: po půl století byly ještě nalezeny dopisy 227 adresátům, s nimiž Karel Čapek korespondoval v poloze úřední, profesionální, literární, společenské, přátelské, rodinné a milostné; přitom je však patrné, že korespondence byla pro Karla Čapka pouze jednou z forem společenského styku. Dva svazky Čapkovy korespondence umožňují nově nahlédnout problematiku Čapkova života a díla, odhalují dosud nezámé, dávno zasuté souvislosti a dokumentárně reflektují Čapkův osobní i společenský život. Vlastní korespondence je doplněna komentáři, v nichž jsou vysvětlena věcně torzovitá místa Čapkova textu a jimiž je čtenář uveden i do širších souvislostí dobových.
Soubor 1333 dopisů, zahrnující všechny komunikační sféry Čapkova života. Čapkův komunikační okruh byl výjimečný: po půl století byly ještě nalezeny dopisy 227 adresátům, s nimiž Karel Čapek korespondoval v poloze úřední, profesionální, literární, společenské, přátelské, rodinné a milostné; přitom je však patrné, že korespondence byla pro Karla Čapka pouze jednou z forem společenského styku. Dva svazky Čapkovy korespondence umožňují nově nahlédnout problematiku Čapkova života a díla, odhalují dosud nezámé, dávno zasuté souvislosti a dokumentárně reflektují Čapkův osobní i společenský život. Vlastní korespondence je doplněna komentáři, v nichž jsou vysvětlena věcně torzovitá místa Čapkova textu a jimiž je čtenář uveden i do širších souvislostí dobových.
Čapkův román Krakatit (časop. Lidové noviny, 25. 12. 1923 15. 4. 1924, O. Štorch-Marien 1924) vychází z obdobného vynálezu, jaký autor popsal v Továrně na absolutno. Vynálezce Prokop objeví způsob, jak nechat jakoukoliv látku rozpadnout na atomy. Při tom se výbuchem uvolní obrovské množství energie. Vyrobí látku zvanou "krakatit" nejstrašnější výbušninu na světě, kterou je možné přivést k výbuchu na dálku elektromagnetickými vlnami. Prokop si uvědomí dosah svého objevu - vlastník krakatitu by se mohl stát vládcem světa. Uvědomí si to i jiní a pokoušejí se Prokopa o vynález připravit. Část vzorce získá bývalý Prokopův spolupracovník Tomeš a snaží se výbušninu vyrobit také. Prokop svodům odolá, vzorec neprozradí a ke konci je svědkem tragického výbuchu laboratoře, v níž se Tomeš pokoušel výbušninu připravit. Prokop, blouznící v horečkách, se na závěr setkává s pohádkovým stařečkem - bohem a přijímá od něj smiřující poselství o dobru a nutnosti dělat pouze věci prospěšné lidem.
Toto vydání próz Karla Čapka v českém originále pro slovenského čtenáře obsahuje román z roku 1924 nazvaný Krakatit (název výbušniny, jíž lze zničit celý svět, je aluzí na katastrofální výbuch sopky na ostrově Krakatau v Sundském průlivu mezi Sumatrou a Jávou roku 1883) a dvojí soubor detektivních a justičních historek – Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy, publikované knižně roku 1929. Čtenáři se tak umožňuje konfrontace dvou z vícera žánrů Čapkovy prozaické tvorby. V románu – „fiction" se realita prolíná se snovými, ba halucinačními stavy geniálního „destruktivního chemika" inženýra Prokopa; současně je Prokop podle Oldřicha Králíka „nádherný erotický hrdina, přímo volající po filmovém vtělení" a Krakatit je „asi nejsubtilnější sexuální básní v české literatuře". Krakatit byl doposud zfilmován dvakrát, a to režisérem Otakarem Vávrou: roku 1948 pod shodným titulem (roli inženýra Prokopa ztvárnil Karel Hóger), a roku 1980 jako Temné slunce (inženýra Prokopa hrál v tomto filmu Radoslav Brzobohatý). Povídky – non-fiction usilují vzbudit dojem, že jde o zcela autentické, spontánně vyprávěné příběhy, třebaže i mezi nimi má místo čirá fantazie a spekulace, jako např. v Modré chryzanté-mě či ve Šlépějích. Také Čapkovy „kapesní povídky" vzbudily zájem filmařů – v roce 1947 natočil režisér Martin Fric celovečerní film Čapkovy povídky, roku 1964 vznikl film režiséra Jiřího Krejčíka Čintamani a podvodník a roku 1982 společný debut tří režisérů, Dobroslava Zborníka, Zdeňka Flídra a Tomáše Tintěry Plaché příběhy; z uvedených povídkových souborů Karla Čapka čerpali rovněž tvůrci několika televizních inscenací.
Čapkův román Krakatit vychází z obdobného vynálezu, jaký autor popsal v Továrně na absolutno. Vynálezce Prokop objeví způsob, jak nechat jakoukoliv látku rozpadnout na atomy. Při tom se výbuchem uvolní obrovské množství energie. Vyrobí látku zvanou „krakatit“ – nejstrašnější výbušninu na světě, kterou je možné přivést k výbuchu na dálku elektromagnetickými vlnami. Prokop si uvědomí dosah svého objevu – vlastník krakatitu by se mohl stát vládcem světa. Uvědomí si to i jiní a pokoušejí se Prokopa o vynález připravit. Část vzorce získá bývalý Prokopův spolupracovník Tomeš a snaží se výbušninu vyrobit také. Prokop svodům odolá, vzorec neprozradí a ke konci je svědkem tragického výbuchu laboratoře, v níž se Tomeš pokoušel výbušninu připravit. Prokop, blouznící v horečkách, se na závěr setkává s pohádkovým stařečkem-bohem a přijímá od něj smiřující poselství o dobru a nutnosti dělat pouze věci prospěšné lidem. Továrna na Absolutno Utopický román líčí události kolem vynálezu motoru, který dokonalým spalováním hmoty uvolňuje nejen elektrony, ale i tajemné všeovládající síly.
Krakonošova zahrada spadá do rané tvorby bratří Čapků. Obsahem jsou především povídky, úvahy, aforismy, teorie a filozofie. Autoři čerpají z krásného prostředí svého mládí – okolí Úpy. Tam však autoři poznali továrny s dělnickou třídou, špinavé dělnické čtvrtě, neřest a bídu. Tyto dvě tváře světa ovlivnily jejich budoucí tvorbu. Krakonošova zahrada je dílo, které se snaží o zdravý pohled na nepřirozenost člověka i věcí.
Ve svazku jsou soustředěny rané prozaické práce bratří Čapků, jež vycházely časopisecky v letech 1907-1912. Z nich nejranější, Juvenilie, jsou knižně vydávány poprvé. Shromážděno je tak několik desítek novinářských črt, krátkých povídek, aforismů a obsáhlejších novel, v nichž se odráží vývoj od dekadentních výstředností studentských let k tvorbě umělecky hodnotné, naplněné "požitkem ze světa". Tematicky jde o tříšť neobyčejně pestrou, v níž se střídají náměty historické, exotické, fantastické, detektivní, romantické, reportážní i filosofické. K vydání připravil a ediční poznámku napsal Miroslav Halík. Doslov napsal Jaroslav Janů. Krakonošovy zahrady vyd. 7., Zářivých hlubin vyd. 5., Juvenilií vyd. 1., V Československém spisovateli 1. vyd.
Jednoaktová divadelní hra Karla Čapka a jeho bratra Josefa Čapka. Hra byla napsána roku 1910 a poprvé vyšla rozdělena na tři části v časopise Lumír v roce 1911. Hlavní ispirací byla komedie dell'arte. Z té jsou zachovány především typy charakterictické pro tento typ lidového divadla.
Divadelní hry bratří Čapků jsou parodiemi a satirickým zobrazením soudobé společnosti. Jejich prvotina Lásky hra osudná (1922) je komedie založená na slovních hříčkách a duchaplných dialozích. Poslední společné drama Adam stvořitel (1927) ztvárňuje myšlenku, že současný svět je sice špatný, ale každý pokus jej násilně změnitje marný.
Listy, inspirované milostným vzplanutím ke stejně staré spolužačce, nabízejí zajímavé srovnání citového a myšlenkového světa mladičkého studenta s pozdějším slavným autorem.
Reedice svazku vydaného v ČS v roce 1984, jehož základem jsou ve dvou případech první knižní vydání a hra Loupežník je otištěna podle druhého vydání. ...
Třináctý svazek Čapkových spisů přináší dvě díla, která se od jeho ostatní románové, publicistické, dramatické i překladové tvorby liší v jednom zásadním rysu: hledáčkem vlastní spisovatelské zkušenosti tu Čapek pozoruje vztahy slovesné tvorby a skutečnosti, jak při vzniku díla, tak při jeho vnímání. Je ovšem typicky čapkovské, že své pozorování soustřeďuje do opomíjené oblasti lidového folkloru, „umění“ pro lid, ale i pohádek, anekdot, pražských písniček i detektivek apod. a všude zkoumá, v čem záleží velká přitažlivost těchto žánrů a které z lidských potřeb jsou jimi uspokojovány. I druhá část svazku, výstižně pojmenovaná Jak se co dělá, má onen odlišující rys: Čapek vybírá z uměleckého či publicistického života ten úsek, který zdánlivě patří k pouhé technické realizaci – novinářskou dřinu, zvláštní atmosféru filmového světa, nebo transformaci psaného dramatu v divadelní kus. K vydání připravila, poznámky napsala a vysvětlivky zpracovala Milada Chlíbcová. Doslov napsal Zdeněk Pešat. Vydání Marsya 5. (v ČS 2.), Jak se co dělá 9. (v ČS 3.); v tomto celku 1. vydání.