Spasitelé Boha

Spasitelé Boha představují Kazantzakisův osobitý způsob duchovního procvičování, klíčový pro pochopení jeho díla a myšlení. Podstatou je příprava člověka, „Spasitele Boha“, na cestu k jeho vlastnímu cíli. Tato cesta je náročná a skládá se z pěti duchovních cvičení, rozpracovaných v pěti kapitolách: Příprava, Pouť, Vidina, Konání a Ticho. Po stanovení svých povinností se člověk může plně věnovat životu a tvorbě, prožívat tragickou radost a heroismus, překonávat protiklady naděje a beznaděje. V napětí a úsilí sleduje odvěké Volání, které ho žene k růstu a rozšiřování vědomí. Nakonec se mu zjeví Neviditelný, síla prostupující veškerou hmotou, od nejmenšího zrnka až po obrovské galaxie, a oživující ji. Kazantzakisovo chápání Boha se vyvíjelo od tradičního křesťanství pod vlivem Darwinovy evoluční teorie a Bergsonovy filosofie, v níž élan vital představuje životní energii a hnací sílu kreativity. Bůh je tedy tvořivý vývoj, síla přítomná v hmotě a ve všem, co z ní vzniká. Toto nedualistické pojetí světa a božství, kde duch a hmota tvoří jeden celek, má kořeny v upanišadách a indické filosofii advaita védánta. Člověk, jakožto „Spasitel Boha“, má povinnost bojovat, usilovat o vzestup, překonávat morální soudy a osvobodit se od strachu i naděje, v duchu Nietzscheho hrdého povznesení.