Příroda a duše

Carl Gustav Jung (1875–1961) a Wolfgang Ernst Pauli (1900–1958) patří mezi klíčové myslitele dvacátého století. Jejich spolupráce, ačkoliv se oba v mnohém lišili, se stala předmětem rozsáhlého studia. Tato kniha, *Příroda a duše* (původně *Naturerklärung und Psyche*, 1952), je výsledkem jejich paralelního i společného bádání. Jung v ní představuje *Synchronicitu jako princip nepříčinných souvislostí*, shrnující jeho výzkum synchronicity – jev, který definuje jako současný výskyt příčinně nesouvisejících událostí s podobným významem. Tímto tématem se Jung zabýval od třicátých let, podněcován diskusemi a rozsáhlou korespondencí s fyzikem a nositelem Nobelovy ceny Wolfgangem Paulim. Pauliho studie *Vliv archetypických představ na tvorbu přírodovědeckých teorií u Keplera* zkoumá propojení duše a přírody v díle Johannese Keplera a Roberta Fludda. Šířeji se pak zabývá tím, jak lze spojit poznání s náboženským prožitkem prostřednictvím symbolů, které vyjadřují emocionální obsah zkušenosti a zároveň odrážejí vědomosti a poznávací procesy dané doby. Pauli argumentuje, že v dnešní době, kdy je symbolika opomíjena, je důležité znovu se zaměřit na historické období, které sice nemělo moderní vědecké koncepty, ale umožňovalo existenci symbolů s náboženským i vědeckým významem. Kniha je doplněna Pauliho syntetizující esejí *Věda a myšlení západu*.