Dynamika nevědomí

Osmý svazek Jungových spojených děl představuje klíčové poznatky a pracovní hypotézy C. G. Junga. Šest článků, původně publikovaných v knize O psychické energetice a podstatě snů, reaguje na kritiku knihy Proměny a symboly libida a rozvíjí Jungovu teorii libida, kterou formuloval v letech 1912 až 1928. Ve stati „Pokus o předvedení analytické teorie“ Jung polemizuje s Freudovými psychoanalytickými koncepty a definuje své vlastní zkušenosti a myšlenky. Tyto práce tvoří základ pro pochopení analytické, respektive komplexní psychologie. Jungovo stanovisko k teorii poznání je patrné především ve stati „Teoretické úvahy o podstatě psychična“, která zkoumá pojmy vědomí a nevědomí v historickém kontextu a ve vztahu k instinktu. Do svazku je zařazena i studie „Synchronicita jako princip nepříčinných souvislostí“, protože se zabývá instinktivně a archetypálně podmíněnými souvislostmi, které nelze vysvětlit kauzalitou. Jde o smysluplné shody, které rozšiřují vědecké chápání reality. Nauka o synchronicitě prokazuje propojení mezi poznatky moderní fyziky a analytické psychologie v málo prozkoumané oblasti. Kratší práce o světonázoru, skutečnosti, nadskutečnosti, duchu, životě a víře v duchy se teoreticky zabývají empirickými jevy a autor se je snaží psychologicky prozkoumat pomocí fenomenologického přístupu. Kolem těchto tří hlavních spisů se seskupují další příspěvky, které k nim tematicky navazují, zejména kapitoly z knih O kořenech vědomí, Skutečnost duše a Duševní problémy současnosti.