Negativní román

Jan Švankmajer se novou knihou zapojuje do dlouhodobé debaty o tom, kdy se konečně dočkáme velkého českého románu – očekávání, které se v naší literatuře pravidelně objevuje, jako by měl tento román zachránit nejen literaturu, ale i nás samotné. U Švankmajera je ale taková představa ironická. Tato kniha nevznikla z touhy vytvořit monumentální dílo, ale spíše jako hra. Je to volný text, který se přesto blíží románové formě. Inspirací byla skupinová hra, v níž se básně autorů překlápěly do svých významových protikladů, čímž vznikaly „negativní“ nebo spíše „tonálně převrácené“ básně. Podobný princip Švankmajer využívá i v novém románu. Začal s prvním dílem nedokončené tetralogie Jeana Paula Sartra, *Cesty ke svobodě: Věk rozumu*, kterou si náhodně vybral. Švankmajer děj a postavy Sartrova románu „tonálně převrací“ – muž se stává ženou a tak dále. Přesto zůstávají základní situace a dilemata stejná: nechtěné těhotenství a rozhodnutí, zda dítě ponechat si nebo potratit, určují další život. Stejně jako v Sartrově knize se i v Švankmajerově románu klade otázka míry svobody a toho, jak nás její přítomnost nebo absence ovlivňuje. Švankmajer ale k svobodě přistupuje jinak než Sartre a existencialismus – pro něj není svoboda výsledkem osobního rozhodnutí, ale je spíše předurčená. Román doplňuje hra s „ChatemGPT“, čímž se do diskuze zapojuje i současná „umělá inteligence“. Tento román se vymyká běžné české próze a nabízí několik nečekaných způsobů, jak do něj vstoupit.