Kniha básní z roku 1908 představuje poslední dílo Jaroslava Vrchlického. Vrací se v ní k jeho častému motivu protikladu mezi člověkem a vesmírem, mezi myšlenkou a hmotou, mezi touhou a skutečností. Současně však tato sbírka vrcholí v dosavadním vývoji Vrchlického tvorby a přináší čistou, hlubokou a intimní lyriku, která je intuitivně melodická a oplývá nadčasovým duchovním kouzlem.