Sbírka české básnířky obsahuje verše, které se zamýšlejí nad současným stavem životních hodnot. Jana Štroblová pokračuje i v tomto souboru v charakteristickém rukopisu, který se objevil v jejích předcházejících pracích. Znamená to, že i nadále buduje volný i vázaný verš na principu využití expresivního jazyka a dynamické kompozice. Zároveň její texty dostávají silný existenciální náboj, v němž autorka nalézá prostor pro vyjádření konfliktu člověka s okolním světem. Tento rozpor je především sporem intelektuálního vnímání, které je hluboce znepokojeno posunem životních hodnot, a z tohoto důvodu se pokouší nově nastavené a mnohdy nepochopitelné jevy v lidském jednání zaznamenat a zpracovat: tyto situační proměny vyplývají třeba z vědomí jedince i kolektivu, které "jako když zahaleno je tylem / zastřeno lhostejnem" a jen těžko v sobě nalezne sílu, jež by mu umožnila návrat k přirozenějšímu způsobu života a tím i k posílení etického kodexu. I podle názvu celé sbírky lze usuzovat, že v sobě zakotvuje nejen nářek či bědování, ale i truchlivý žalozpěv, v němž sice "prozatím v pýše bránou jitra jdem", na druhé straně však stále více a beznadějněji mizí kraje, ve kterých "hrál by kdosi na hoboj." Naopak, stále více se dostavíme do míst, kde nás "pomalu obkličují vlci", takže není divu, že "umřeme navzdory všem výstrahám."