Sbírka se nese v duchu rozloučení, ale ne s životem samotným. Autorka vyjadřuje obavy o jeho budoucnost a její verše se dotýkají všech jeho strání a zkoušek. Už nejde jen o vnitřní prožitky, ale o hluboký pocit ztráty a vzpouru světa, který je otřesen lidskou sebestředností a s ní spojenými katastrofami. Krása života, přírody a lásky mizí bez možnosti návratu a snaha předat je dalším generacím se rozpadá jako prach. Přesto tyto verše nejsou plné smutku, jejich tíži zmírňuje humor a především silná touha po životě, vyjádřená i ochotou obětovat cokoliv za další chvíli, za další roky.