Byl jsem v ruském zajetí

Šestá část autobiografických vzpomínek německého důstojníka popisuje jeho dvouleté strádání v sovětských zajateckých táborech po skončení druhé světové války. Sedmadvacetiletý kapitán Helmuth Nowak, velitel praporu pancéřových granátníků, sice s vojáky unikl z Berlína a pokusil se dostat k americkým jednotkám, ale 3. května 1945 byli zajati ruskou armádou. Následoval transport v nákladních vagonech a dlouhý pochod stepí k bývalému ženskému klášteru v Bugulmě, kde byli v důstojnickém táboře vyslýcháni a tříděni před dalším přesunem na východ. Nejzdravější z nich byli posláni do lesního tábora na těžkou práci dřevorubců. Z jarní epidemie roku 1946 přežije jen desetina mužů a v létě jsou transportováni vlakem na Sibiř, do tábora ve městě Stalinsk v Kuzbasu. Zde jsou nuceni pracovat v uhelných dolech po boku ruských horníků jako pokání za své činy. Autor věrně a bez zaujatosti líčí život v sovětských táborech, kde se zajatci, ať už důstojníci nebo řadoví vojáci, potýkali s hladem, nemocemi, drsným klimatem, neustálou politickou propagandou a s tíživým pocitem viny po odhalení pravdy o nacistických zvěrstvech.