Elegie

V této sbírce naleznete pozdní básně Paula Verlaina, mistrně přeložené Gustavem Franclm. Verlaine byl hluboce citlivý člověk, jeho život poznamenávala bolest, utrpení a pocit bezmoci. Vnímal svět ne rozumem a zrakem, ale skrze své srdce, které nacházelo útočiště v představách a snech. Samotný básník označil své životní pády za jediné skutečné prvky bouře, kterou jeho život byl. Tato životní dramata se však překvapivě proměnila v poezii, která se zdánlivě vymykala životnímu stylu tuláka a bohéma, jenž se utápěl v alkoholu. Verlaine sice usiloval o klid, opakovaně se o něj pokoušel, ale vždy marně. Krátké pokusy o spořádaný život a pokání končily neúspěchem. I v pokročilém věku, kolem padesáti let, hledal útěchu v alkoholu, který ho vedl k pádu a nakonec se ocitl na ulici, kde se o něj postaraly dvě ženy žijící na okraji společnosti. Přestože s nimi byl spíše využíván, Verlaine se do jedné z nich zamiloval a věnoval jí sbírku Elegií. I tyto pozdní básně, v dokonalém překladu Gustava Francla, však svědčí o tom, že je napsal básník, jehož sny byly poraženy drsnou skutečností tragického a marného života.