Reprezentativní edice Světový válečný román (1966–1989, celkem 68 svazků, do roku 1969 ji redigoval Zdeněk Kašpar) se věnovala válečnému tématu a zahrnovala jak klasická, tak moderní díla válečné prózy. Většina titulů představovala znovu vydání starších knih, například *Vojna a mír* od Tolstého, *Pole orná a válečná* od Vančury, *Tichý Don* od Šolochova nebo *Salambo* od Flauberta. Edice však přinesla i několik zajímavých děl, která vycházela poprvé, například román Jamese Jonese ...až na věky na konci šedesátých let.
Popis napoleonských válek (resp. ruského tažení). Popisuje rodinu šlechtice Andreje Bolkonského. Bolkonskému zemře při porodu žena, on odchází do války, proslaví se. Nebojí se smrti a nezáleží mu na životě. Na dovolené se seznámí s mladou Natašou Rostovou, s níž se do sebe zamilují. Tím Andrej získá znovu zájem o život. Postupněv něm vzrůstá odpor k válce. Dále zde vystupuje Pierre Bezuchov, který je nositelem Tolstého myšlenek, hodnotí dění kolem Napoleona. Bezuchov šel do války ze zvědavosti, postupně se v něm zrodí odpor k násilí a prochází válkou jako pozorovatel. Dostává se do blízkosti Napoleona a chce ho zastřelit, ale neudělá to. Andrej se nakonec dostává těžce raněný domů, kde ho ošetřuje Nataša, které zemře v náručí. Nataša se nakonec vdává za Bezuchova. Tolstoj v tomto díle odsuzuje války a násilí, a to i obranné. Na náměty románu Vojna a mír složil stejnojmenou operu Sergej Prokofjev. 28-085-66
Soubor próz francouzského spisovatele-letce, těžících z mezních situací civilního a válečného letectví. "Kurýr na jih" je milostným příběhem letce. "Noční let" oslavuje letce-průkopníky, dokazující možnost letů v noci. "Země lidí" přinásí zážitky z doby autorova pobytu na Sahaře.Ve "Válečném pilotu" odhaluje autor válku jako břemeno vnucované lidstvu proti jeho vůli. Zde vytyčuje svou filosofii osvobození člověka: "Osvobodit člověka a naučit ho,aby si vládl sám." "Dopis rukojmímu" líčí autorovy úvahy při jeho zajetí v občanské válce ve Španělsku.
Čtyřdílná románová epopej donského kozáctva z let předrevolučních, revolučních a občanské války. Vlastním jádrem díla jsou osudy Grigorije Melechova, příběh jeho velké a tragické lásky k Axiňje Astachovové, jeho boj na straně kontrarevoluce a nakonec pozdní poznání životního omylu a boj na straně lidu.
Román patří ke klasickým dílům s válečnou tematikou, která si po desetiletí nacházejí další generace nadšených čtenářů. Jones zachycuje svět profesionálních vojáků na Havaji (svazek obsahuje knihy Přeložen, Rota, Ženy, Vojenský kriminál a Blues starejch mazáků) a postihuje období kolem japonského útoku na Pearl Harbor s jeho každodenním cynismem, brutalitou, ale i s romantikou chlapského kamarádství a milostných vztahů. Filmová verze příběhu obletěla v 50. letech svět a posbírala osm oscarových ocenění.
Na západní frontě klid popisuje krutou realitu války a hluboké odtržení od civilního života německých vojáků vracejících se z fronty. Román podrobně výstižně představuje válečnou realitu takřka s novinářskou precizitou. Neukazuje heroický boj vojáků na frontě, ale soustřeďuje se na jejich utrpení a nesmyslnost celého konfliktu, zvýrazňuje tragédii generace, „jejíž prvním povoláním bylo vyrábění mrtvol“. Cesta zpátky navazuje na \"Na západní frontě klid\" a dovypravuje příběh vojáků po návratu domů. Jde o příběh skupinky vojáků, pocházejících z jednoho města, jež se po skončení I. světové války vracejí zpět do svých domovů. Jsou plni optimismu a doufají, že vše bude tak, jak si představují. Cestou z bojišť potkávají americké vojáky a vidí, že válka byla dopředu rozhodnuta, neboť Američané mají dokonalé vybavení, dostatek jídla atd. a oni zatím nemají co jíst a jejich šaty se na nich doslova rozpadají. Posledními, zcela zbytečnými, obětmi války jsou vojáci, kteří se tak těší domů, že se snaží dostat do přeplněného vlaku a cestou z něho spadnou, či je něco srazí a zabije. Všichni vojáci se tak těší domů, že ani neregistrují nepohodlí vlaku. Když konečně dojedou domů, připadá jim celá válka zbytečná a vojákům se vybavují staré vzpomínky a vše příjemné, co zde prožili. Byla tato válka opravdu nutná? Zabíjet mnoho lidí, přijít o mnoho přátel, vidět utrpení raněných - vše to nemuselo být, kdyby jen lidé se snažili dohodnout. V jejich domovech je čeká veliké překvapení. Zjistí, že se hodně za dobu války změnili, nemůžou si kdekoliv vzít to co chtějí, jak to ve válce dělali. Též se nedokáží chovat jako ostatní, neboť válka je tak silně poznamenala, že na ni nemohou za krátkou chvíli zapomenout. Nezáleží, zda někdo v afektu někoho zabije, či se někdo zblázní nebo spáchá sebevraždu, všechny tyto činy jsou v dozníváni války, kruté a zbytečné. V poválečném Německu se rozmachuje šmelinářství a všelijaké “černé\" obchody. Ve válce si byli všichni vojáci rovni a také díky tomu si perfektně rozuměli a domnívali se, že jejich přátelství je skálopevné. Po ní se ale začíná dbát na sociální postavení, což vede k nenávisti, nepřátelství a častým sporům. Nejkrutější je zklamání některých vojáků, kteří se celou válku těší domů, ale po jejich návratu zjistí, že je manželky opustily s někým jiným. Normálním se také stává hlad, který snad nepociťují jen ti bohatí a lidé venkova. Také proto jezdí mnoho lidí z měst na venkov doslova žebrat o trochu jídla, což je ovšem nelegální a tak se stává, že jídlo, které vezou své rodině jim zabaví četníci. Proto se také mnoho vojáků uchyluje na venkov, kde zastávají různé práce, závislé především na jejich vzdělání. Posledním ránou je sebevražda bývalých přátel z války, kteří psychicky nezvládnou tíhu celé doby a spáchají sebevraždu. Celá kniha je vlastně zamyšlením nad válkou a době následující. Zda se opravdu bojovalo za “dobrou věc\" či snad jen z rozmaru generálů.
Závěrečný díl zobrazuje na osudech hlavních postav přípravy a průběh běloruské ofenzívy u Mogileva a Minska v období od konce května do začátku července 1944. Místo doslovu je uveden rozhovor K. Simonova s kritikem L. Lazarevem pod názvem O knihách napsaných i nenapsaných.
Velkolepá románová freska o stalingradské bitvě Za Volhou není země, kterou napsal Vasilij Grossman několik let po ukončení 2. světové války, si získala v sovětské válečné literatuře své pevné místo. Její bezprostřednost, humanistický patos, ale i autorovo poctivé úsilí proniknout do složitých zákonitostí, příčin, zdrojů individuálního i kolektivního jednání, jež vytváří dějiny a rozhoduje o osudech jednotlivců a národů, budou vždy znovu a znovu upoutávat pozornost čtenářů. Román Za Volhou není země zůstal torzem rozsáhlé epopeje. Nenajdeme zde vpravdě šolochovovské nebo tolstojovské psychologické vedení postav a spletitou propojenost historických událostí s jejich individuálními osudy v bohatě rozvětvených dějových liniích. Síla Grossmanovy knihy tkví jinde – především v opravdovosti a autentické pravdivosti, s níž autor vydává své hořké svědectví. Spočívá ve spisovatelově umění mozaikovitě, kamínek ke kamínku, skládat líčení válečných událostí, drobné postřehy, filozofická zamyšlení, desítky živě vykreslených postav a postaviček sovětských vojáků, jejich rodin v zázemí i ohroženém Stalingradu do monumentálního celku, do sugestivního obrazu jedné z největších bitev druhé světové války – bitvy u Stalingradu. (předsádka)
Román z roku 1892. Předposlední svazek ságy rodu Rougon-Macquartů. Tento rod uzavřela porážka Francie v prusko-francouzské válce. Dílo nemá pevnou dějovou linii a svou kompozicí je blízké modernímu dokumentárnímu románu nebo válečné kronice: kromě autentických historických postav (Napoleona II., generálů Mac-Mahona, Bourgain-Desfeullese) provádí čtenáře válečnými poli a událostmi v Paříži fiktivní postavy (Jean Macquart či sourozenci Maurice Levasseur a Henrietta Weissová)