Na západní frontě klid zobrazuje drsnou válečnou realitu a hlubokou odcizenost německých vojáků po návratu z fronty. Román s novinářskou precizností popisuje utrpení a nesmyslnost války, zdůrazňuje tragédii generace, která se stala „výrobci mrtvol“. Cesta zpátky navazuje na předchozí díl a sleduje skupinu vojáků z jednoho města po skončení první světové války. Plni naděje se vrací domů, ale během cesty potkávají americké vojáky a uvědomují si, že válka byla dávno rozhodnuta – Američané mají dostatek zásob a vybavení, zatímco oni sami trpí hladem a jejich výstroj se rozpadá. Posledními oběťmi války jsou vojáci, kteří se v euforii z návratu domů snaží nastoupit do přeplněného vlaku a při tom umírají. Cesta domů je pro ně zklamáním, válka se zdá zbytečná a v mysli se jim vynořují příjemné vzpomínky. Kladou si otázku, zda bylo zabíjení a utrpení skutečně nutné. Po návratu do domovů zjišťují, že se za dobu války vše změnilo a oni se nedokáží přizpůsobit běžnému životu. Válečné trauma je silné a nezmizí jen tak. Bezohlednost a šmelinářství se v poválečném Německu šíří. Válečné soudržnosti, kdy byli vojáci sobě rovni, vystřídá sociální nerovnost, která vede k nenávisti a sporům. Největší zklamání prožívají ti, kteří zjistí, že je jejich manželky opustily. Hlad je všudypřítomný a lidé z měst putují na venkov za jídlem, které jim četníci často zabaví. Mnozí vojáci nacházejí uplatnění na venkově, podle svého vzdělání. Sebevraždy bývalých spolubojovníků, kteří se s válkou nedokázali vyrovnat, jsou poslední ranou. Kniha je hlubokou reflexí války a doby po ní, zpochybňuje smysl válčení a motivace generálů.