Na počátku této básnické sbírky je symbol poutníka, který odchází smrtelně zraněn na hory snů. Obrazy obchodů, úniků a útěků od bídné země i pozdější návraty,při nichž je hlásán příchod nového království.
Souborné vydání dvou básnických sbírek – knihy Soucit i vzdor s její kritikou „neplodného snění“ a knihy Zlomená duše, cyklu sedmi monologů tázajících se po smyslu existence.
Jeho dílo bylo ovlivněno dobovými uměleckými směry realismem, symbolismem a impresionismem. V pozdější době se soustředil na přírodní a subjektivní lyriku. Jeho přírodní lyrika je spojena s jihočeským krajem, jeho milostná poezie je psána písňovou formou. Sova svými díly útočil proti společnosti a dával najevo protispolečenské postoje celé mladé generace. V jeho dílech se zároveň objevuje vlastenectví a hledání morálních a společenských hodnot. (zdroj: wikipedie) Obsah: •První verše meditační •Realistické sloky (Zapadlí a přebyteční; V rámci stále stejných dnů; Trochu humoru a starosti) •Květy intimních nálad (Z niv a pasek; Městské siluety; Balady duše) •Z mého kraje (1983) •Dodatek (Z básníkových prvotin)
Spisy Antonína Sovy, svazek 8. román. Tóma Bojar se rozhodl proměnit jihočeský venkov ohrožený vylidňováním a bídou. Vstupuje do politického zápasu, agituje za práva rolníků, proti majetkovým výsadám šlechty a církve.
Závěrečnou sbírku svého bohatého díla komponuje Antonín Sova v rodném Pacově v době, kdy už je jeho život komplikován závažným onemocněním. V prvním oddílu se Sova soustředí na básně naplněné přírodní lyrikou, v níž se vrací k obrazům venkova i svého milovaného kraje. Podobně jako v některých předcházejících pracích, také zde Sova využívá motivů čtyř ročních období, zvláště pak jara a podzimu. Poněkud odlišnější je druhá část tohoto Sovova souboru, v níž patří hlavní místo intimním reflexím. Sova především bilancuje svůj život, uvažuje nad jeho proměnlivostí, vyvolává vzpomínky, v nichž přibližuje své postoje a pocity, mnohdy s hořkostí a s jakousi drsnou něhou, která je konečně naznačena i v samotném titulu. Je život u konce, je po zpěvu, loučí se Sova v jedné básni. Snad i tímto povzdechem připomíná, že lidské bytí je pouze dočasným projevem, v němž se střídá radost a smutek, víra a beznaděj nebo pravda a lež. Když se však člověk ocitne na jeho konci, je nutné se s tímto světem (třebaže mnohdy nespravedlivým) smířit a důstojně z něho odejít.
Jedná se výjimečné dílo Antonína Sovy, který je znám především svou básnickou tvorbou. Žánrem se jedná o quasilegendu [čti kvazilegendu] - tedy vlastně povídku, která má vypadat jako legenda, ale legendou není, protože hrdina je smyšlenou postavou. Legendy jsou nadto o životě svatých a významných osobností. Knihu psal Sova v době,kdy již byl vážně nemocen (částečně ochrnutý) a vzpomínal (jako mnoho jiných spisovatelů v těžkých chvílích života) na své dětství a svůj rodný kraj. Zatímco například Božena Němcová v Babičce vzpomíná na své dětství v kontextu se členy své rodiny a sousedy, Sova vytvořil postavu kantora Budeciuse, kterého postavil do prostředí mu velmi dobře známém.