Drsná láska

Antonín Sova skládal svou poslední sbírku básní v rodném Pacově, v době zhoršujícího se zdraví. První část se nese v duchu přírodní lyriky, v níž se autor vrací k motivům venkova a krajiny, které mu byly blízké. Stejně jako v dřívějších dílech, i zde využívá symboliku ročních období, především jara a podzimu. Druhá část sbírky je odlišnější, dominuje jí osobní zamyšlení. Sova zde hodnotí svůj život, přemýšlí o jeho proměnách a oživuje vzpomínky, které odhalují jeho postoje a city, často s hořkostí, ale i s něhou, naznačenou v názvu sbírky. V jedné básni se ptá, zda se život chýlí ke konci, zda už neoznila poslední píseň. Tímto povzdechem připomíná, že lidský život je pomíjivý a střídají se v něm radost i smutek, naděje i beznaděj, pravda i klam. Na konci života je třeba se se světem smířit, i když je nespravedlivý, a odejít s důstojností.