Řadu reprezentují základní historické práce, které přinášejí ucelený a podnětný pohled na stěžejní problémy a události středověkých i moderních dějin. Jsou v ní zařazeny profilující práce nejvýznamnějších světových i českých historiků, které svými metodickými postupy nasměrovaly současnou historiografii. Za edice Historické myšlení a Každodenní život byla nakladatelství Argo v roce 2003 udělena cena Magnesia Litera za nakladatelský počin.
Kronikář Kosmas byl jednou z nejvýznamnějších osobností českých dějin raného středověku. Jeho Kronika Čechů zprostředkovávala vzdělaným středověkým čtenářům představy o předkřesťanském, mytickém dávnověku, o počátcích křesťanství i o neklidné době přelomu 11. a 12. století. Kronice stejně jako jejímu autorovi se odborná historická literatura věnuje jíž více než dvě staletí. Kniha Martina Wihody na rozdíl od dílčích studií reprezentuje vskutku komplexní dílo, jehož cílem je všestranně ozřejmit důvody vzniku kroniky, Kosmův autorský záměr i jeho literární ambice. Zároveň však Wihoda promyšleně zasazuje Kosmův text do doby, kdy vznikal. Detailně přitom odhaluje, jak se dobové souvislosti promítaly do obsahu kroniky stejně jako hodnotových soudů, jež kronikář hlásal a vědomě prosazoval.
Světoznámý autor Jména růže je i autorem filosofických a umělecko-historických esejů. Umění a krása ve středověké estetice patří k nejzdařilejším a nejinspirativnějším z nich. Eco v něm výstižně zachytil dějiny středověké estetiky, teologického i lidového vnímání nástěnných a deskových obrazů, hudby i architektury s důrazem na alegorický obsah a transcendentální dosah středověkého umění, jež nelze bez znalostí dobových estetických představ nikdy pochopit. Tato kniha je shrnutím dějin estetických teorií, které v období od 6. do 15. století vypracovala kultura latinského středověku. Jak udává autor, nejde tu o výzkum, který by si činil nárok na originálnost, nýbrž spíše o přehledný a systematický souhrn předešlých zkoumání. Základními prameny knihy je autorovo pojednání o estetických problémech u Tomáše Akvinského (1956), Études d'esthétique médiévale od Edgara de Bruyneho a antologie textů o metafyzice krásna od D. H. Pouillona. Nejde tu o shrnutí teoretické, ale historické. Účelem této knihy není filozoficky přispět k současné definici estetiky, jejích problémů a řešení, nýbrž nabídnout obraz určité epochy. Historie, kterou zde začínáme sledovat, je složitá a skládá se jak ze zlomů, tak z období stability. Z větší části jde ovšem právě o dobu stálosti, protože středověk byl jistě epochou autorů, kteří opisovali jeden od druhého, aniž by uváděli své zdroje, mimo jiné i proto, že v době kultury rukopisů bylo opisování jediným možným prostředkem, jak nechat kolovat myšlenky. Nikoho ani nenapadlo, že by opisování mohlo být přečinem, a jak se na sebe jednotlivé opisy vrstvily, nakonec se často už ani nevědělo, komu který výrok vlastně patří. Navíc vládlo všeobecné přesvědčení, že pokud je nějaká myšlenka pravdivá, patří všem. Tato historie má své nečekané zvraty a ty nejsou vždy tak nápadné a zvučné jako karteziánské cogito. Maritain poznamenal, že teprve Descartes je myslitelem, který se prezentuje jako „absolutní debutant", a po Descartovi se každý myslitel již bude snažit vkročit na dosud panenskou scénu. Středověcí lidé nebyli tak teatrální, domnívali se, že originálnost je hřích, projev pýchy. I středověcí lidé však byli schopní dát nečekaně najevo svůj důmysl a genialitu.
Esejisticky pojatá kniha, věnovaná problematice utváření českého národního vědomí v období pozdního středověku, tzn. od konce 13. století až do poloviny 15. století. Tato v české historiografii jedinečná práce odkrývá velké téma, jež bylo historikům po generace zcela neznámé, a vnáší zcela netušené pohledy na vzdálený středověk. Na základě zevrubného rozboru dobových pramenů F. Šmahel v českém středověkém nacionalismu odhaluje prvky nacionalismu moderního – sebeidentifikaci národa na jazykovém principu, xenofobní protiněmecké uvažování, zemský patriotismus, uvědomělé vytváření národnostně vyhraněného politického národa, který původně tvořila pouze šlechta a postupně se k ní přiřadilo i měšťanstvo. Podle autora se princip středověkého národního vědomí v českém prostředí rodí na konci 13. století, ve století následujícím postupně zesiluje, získává nové dimenze a svého vrcholu dosahuje v souvislosti s rozvojem české reformace a s výbuchem husitské revoluce. Tento Šmahelův esej představuje myšlenkově a interpretačně mistrovské historické dílo. 2., dopl. vyd.
Reprezentativní soubor dvaceti pěti vnitřně provázaných úvah, studií a esejů předního českého historika, proslaveného jak syntetickou a monumentální čtyřsvazkovou Husitskou revolucí, tak knihou Idea národa v husitských Čechách, pojednávající o středověkém nacionalismu. Pětadvacet Šmahelových textů patří k tomu nejlepšímu, co česká medievalistika během posledních třiceti let představila. K řadě témat představují fakticky jediný příspěvek české historiografie: pohřby českých králů, gramotnost venkovských vrstev, prostitutky a farářské konkubíny, vztah mezi textem a obrazem, náboženská tolerance, husitství a humanismus apod. Kniha od středověku k renesanci odráží v našem prostředí výjimečný interdisciplinární přístup, v němž se odrážejí poznatky historie, kunsthistorie, antropologie i archeologie.
Autor stírá nános národní mytologie spojené se Zlatou bulou sicilskou a přináší řadu informací a faktů, které o ní nejsou všeobecně známy. Zlatá bula sicilská je dnes vnímána jako nesporný doklad hlubokých kořenů české státnosti. Nebylo tomu tak ale vždy a kupříkladu ještě redakce Ottova slovníku nepovažovala za nutné přidělit tomuto privilegiu samostatné heslo. Přinejmenším rozpaky budí rovněž skutečnost, že Zlatou bulu sicilskou nepoužil jediný z vládnoucích Přemyslovců a že tato listina musela být „objevena“ českými stavy v roce 1306 a poprvé byla kodifikována teprve Karlem IV. Zlatá bula sicilská sama o sobě dokumentuje proměnu říše a říšských struktur na přelomu 12. a 13. století. Odtud také plyne soubor řešených otázek, které směřují k objasnění jejího vzniku, skutečného obsahu a jejímu místu v českých a středoevropských dějinách.
Kniha náleží do žánru „Ego-Histoire“, zčásti je však i autentickou výpovědí o badatelském úsilí generačně provázané skupiny domácích i zahraničních historiků pozdního středověku. První část knihy tvoří soubory kritických recenzía drobných textů, které osvětlují mezinárodní diskusi o místě husitství a české reformace v obecných dějinách Evropy. Druhá část přináší portréty a prezentace předních medievistů i jejich významných děl, do třetího oddílu jsou zahrnuty vzpomínkové skici a nekrology.
František Šmahel se začal systematicky věnovat dějinám Tábora na konci 70. let 20. století. Jeho původně zamýšlená revize dosavadních poznatků vyústila ve zcela nový, systematický průzkum dějin husitského Tábora, jehož cílem bylo postihnout veškeré aspekty života vzorového města založeného v roce 1420. Výsledkem autorova bádání byl vznik více než desítky studií, jež zásadním způsobem ozřejmily nejen počátky táborské republiky, ale i dějiny husitské revoluce. Souborné vydání těchto textů však neobohacuje pouze naše poznání geneze české reformace, husitské revoluce a táborských dějin, ale zároveň je i průhledem do autorovy badatelské dílny, pro niž je příznačná precizní znalost pramenů, jejich originální interpretace, stejně jako úcta k bádání mnoha generací starších historiků, bez jejichž přispění by nebylo možné soudobé historické poznání.