Autor Jména růže se věnuje i filosofickým a umělecko-historickým esejům, z nichž mezi nejvýznamnější patří dílo o umění a kráse ve středověké estetice. V této knize Eco srozumitelně popisuje vývoj středověkého estetického myšlení, jak teologové, tak i běžní lidé vnímali malby, hudbu a architekturu. Zdůrazňuje, že pochopení středověkého umění vyžaduje znalost tehdejších estetických představ, zejména jeho alegorického obsahu a duchovního rozměru. Kniha představuje systematický přehled estetických teorií, které se v období od 6. do 15. století vyvíjely v latinském středověku. Autor sám upozorňuje, že nejde o originální výzkum, ale o shrnutí dosavadních poznatků, vycházející především z prací o Tomáši Akvinském, Edgara de Bruyneho a D. H. Pouillona. Důraz je kladen na historický kontext, nikoli na současnou filosofickou debatu o estetice. Cílem knihy je vykreslit obraz určité epochy, která byla charakteristická složitostí, ale i stabilitou. Většina středověkých autorů čerpala z děl svých předchůdců, přičemž v době rukopisů bylo opisování jediným způsobem šíření myšlenek a nikdo ho nepovažoval za problém. Panovalo přesvědčení, že pravdivá myšlenka patří všem. Tato historie má překvapivé zvraty, které nejsou vždy tak výrazné jako Descartovo „myslím, tedy jsem“. Jak poznamenal Maritain, Descartes byl prvním myslitelem, který se prezentoval jako zcela nový, zatímco středověk vnímal originalitu jako projev pýchy. Přesto i středověcí autoři dokázali projevovat nečekanou vynalézavost a genialitu.