Edice mapuje nejvýznamnější události a zlomové historické momenty naší minulosti. Jde o nepříliš rozsáhlé, maloformátové, ale o to objevnější studie, jejichž autory jsou renomovaní čeští historikové.
Bitva na Bílé hoře je bezesporu jednou z nejznámějších událostí českých dějin — událostí takřka všeobecně považovanou za národní tragédii, jejímž bezprostředním následkem bylo staleté porobení českého národa „v Čechách a na Moravě“ pod nadvládou cizí dynastie. Na základěbělohorské katastrofy vznikl pozoruhodný mýtus, který se stal významnou složkou kulturní tradice novodobého českého národa a je do značné míry živý dodnes. Nová kniha o Bílé hoře se vedle průběhu bitvy zabývá především cestou, která „na Bílou horu“ vedla, čili událostmi bezprostředně předcházejícími stavovskému povstání, a pak „českou válkou“ od třetí pražské defenestrace 23. května 1618 až k osudné neděli 8. listopadu 1620. Shrnuje dosavadní výsledky historického bádání v otázkách „cesty na Bílou horu“, a aniž by se bělohorským mýtem blíže zabývala, přece jen jej konfrontuje s trapnou skutečností, „jak to vlastně tenkrát bylo“.
Rozpad versailleské mírové soustavy a nástup fašismu v Německu jako hlavní příčina bezprostředního ohrožení existence samostatného československého státu. Vztahy Čechů a Němců v rámci habsburského soustátí (19. stol.). Národní hnutí a nacionalismus. Konfliktní česko-německé soužití v rámci první československé republiky. Poválečné Německo. Růst totalitních hnutí. Národní socialismus. A. Hitler a jeho cesta k moci. Sudetští Němci a velmocenská politika "usmiřování agresora". Mnichovská dohoda. Rekapitulace dlouholetého, velmi často konfliktního, soužití obou národů. Nástup fašismu v Německu jako impuls, který proměnil napětí v agresivitu a vedl k zániku demokratického Československa.
Okupace Československa armádami Varšavské smlouvy 21. srpna 1968, nazývaná později „internacionální bratrskou pomocí“, patří jistě k událostem, které jsou dosud v čerstvé paměti mnoha obyvatel nynější České republiky. Vojenský historik Jiří Fidler však k této látce přistupuje jinak, než prozatím činila většina publikacío tzv. „pražském jaru“ 1968 a jeho důsledcích. Všímá si především vojenské stránky celé operace, objasňuje ji z hlediska dlouhodobých strategických cílů sovětského bloku a nechává stranou její emocionální hodnocení. V tomto směru je jeho kniha objevná, neboť vysvětluje pozadí okupace, která ovlivnila život několika generací, o níž je ale po této stránce obecně známo velice málo.
Rekatolizace šlechty v Čechách : čí je země, toho je i náboženství. Sjednocování víry obyvatelstva s panovníkem podle raně novověké zásady uvedené v podtitulu knihy představovalo složitý a dlouhodobý proces, který v Čechách vyvrcholil v roce 1627. Dne 31. července vydal císař, uherský a český král Ferdinand II. patent, jímž vypověděl ze země veškeré nekatolické šlechtice, kteří odmítnou přestoupit na katolickou víru. Jde o jeden z nejvýznamnějších okamžiků v dalekosáhlých proměnách, jimiž český stát procházel po porážce stavovského povstání. Necelých sedm let po vítězství na Bílé hoře se panovník odhodlal k závěrečnému úderu proti nekatolíkům, který otevřel cestu také k masovému obracení širokých vrstev venkovského i městského poddaného obyvatelstva. Vydání 1.
První pražská defenestrace zahájila husitskou revoluci, která zásadním způsobem proměnila tvářnost českého pozdně středověkého státu. Svržením několika konšelů a dalších úředníků z oken Novoměstské radnice vyvrcholil odpor pražské husitské obce proti kompromisní politice VáclavaIV., zprvu sympatizujícího s reformním hnutím, posléze však ustupujícího nevybíravému tlaku papežství i římského a uherského krále Zikmunda Lucemburského. Na scénu velkých dějin vkročily s revolučním výbuchem, jehož příčiny i pozadí kniha v překvapivých souvislostech objasňuje, nejen výrazné osobnosti Jana Žižky a Jana Želivského, ale také celá plejáda pozoruhodných, leč neprávem zapomenutých lidí. Průběhem i symbolikou inspirovala první pražská defenestrace politické převraty v letech 1483 a 1618 a jako pojem zakotvila hluboko v českém historickém vědomí. Prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc. se dlouhodobě zabývá se českými i středoevropskými dějinami pozdního středověku, zvláště husitství, vývojem historiografie a dějinnými tradicemi. Je autorem mnoha knižních publikací (mj. Tajemství českých kronik, Lipanská křižovatka, Velké dějiny zemí Koruny české V. a VI.), výrazně se podílel na vzniku učebních textů a učebnic (mj. Dějiny zemí Koruny české, Dějiny evropské civilizace), soustavně se věnuje také popularizační činnosti.
V nové knize edice Dny, které tvořily české dějiny autor živě a barvitě líčí událost, která je obecně známá především z Vávrova filmu Jan Hus, totiž zatčení a popravu tří mladíků, kteří se „provinili" vyrušováním při kázání v kostele. Celá událost je zasazena do širokéhokontextu tzv. odpustkových bouří v Praze roku 1412 a jejich důsledků, včetně kostnického koncilu. Autor, vědecký pracovník Centra medievistických studií při Filosofickém ústavu AV ČR, se zabývá též „druhým životem" tří popravených mládenců v paměti následujících staletí. Kniha nejen přináší některé nové poznatky, ale navíc je psána velmi přístupným a svěžím stylem.
Rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867 je všeobecně známým historickým faktem. Mnohem méně už v historické paměti rezonuje skutečnost, že o pouhé čtyři roky později se připravovalo rakousko-české vyrovnání. Nemělo sice jít o zavedení trialismu, nýbrž jen o státoprávní změnu v rámci Předlitavska, nicméně představovalo vytouženou obnovu autonomního českého státu. Podkladem pro rakousko-české vyrovnání měly být především fundamentální články koncipované zvláštním výborem českého zemského sněmu a plénem tohoto sněmu schválené. Nad politickou akcí držel ochrannou ruku sám císař František Josef I., který se domníval, že po vyrovnání s Uhry bude třeba udělat nějaké ústupky také Čechům. Vyrovnání měla provést vláda ministerského předsedy Karla Hohenwarta, který však stejně jako císař nečekal, že politický odpor proti "fundamentálkám" bude v obou polovinách říše tak silný. Vyrovnání se tedy nakonec neuskutečnilo, panovník tváří v tvář problémům couvl a Hohenwartova vláda padla. Autor se nezabývá pouze vyrovnávací akcí samotnou, ale považuje za účelné vylíčit i postupnou demontáž českého stát, k níž po bitvě na Bílé hoře v průběhu mnoha desetiletí docházelo. Zdůrazňuje, že navzdory neúspěchu fundamentálních článků následně již v české politické veřejnosti trvale zakotvilo přesvědčení, že Češi mají na svůj /zatím jen autonomní) stát nezpochybnitelné právo.
Karel Havlíček Borovský se z Brixenu vrátil domů 13. května 1855 vlastně jen umřít. Bylo to velmi krátké období pouhých čtrnácti měsíců, kdy už zápasil se stále se zhoršující nemocí. Toto období bylo však také spojeno se vznikem mučednické legendy – později se tvrdívalo, že Havlíček psychicky trpěl tím, že se mu přátelé ze strachu vyhýbali, ale autor podobná tvrzení vyvrací, stejně jako některé další mýty včetně toho, že Božena Němcová položila na „mučedníkovu“ rakev trnovou korunu. Součástí knihy je i stručné vylíčení Havlíčkovy žurnalistické dráhy, neboť ta byla příčinou jeho deportace do Brixenu. Autor se nevyhýbá ani spekulaci, jak by se Havlíčkův život mohl vyvíjet, kdyby se dožil vysokého věku jako jeho matka a sourozenci. Zabývá se též Havlíčkovým „druhým životem“, hodnocením jeho osudu a literárního i publicistického díla. Závěrem naznačuje, že deportace do Brixenu byla neuváženým krokem, kdy vláda i císař ve své bohorovnosti ignorovali známý fakt, že nezákonná perzekuce jakékoli známé osobnosti jen zvyšuje její popularitu.