Ivan Martin Jirous pokračuje v této sbírce v linii, kterou rozvíjel v souborech „Wydrzie Mediocri“ a „Magorův soumrak“. Oproti jmenovaným titulům však tento soubor přece jen působí poněkud odlehčeněji, ozývá se v něm i něžný lyrický tón a vzpomínky už v sobě nesou méně hořkosti a rozčarování. „Vzbudilo poledne se / před sluncem překrásným / tak krásným / něžným že / i ptáci i zobáčky / zmlkli / na chvíli...“
Ivan Martin Jirous napsal tuto sbírku již typickým undergroundovým poetickým stylem, který se stal jednou ze základních a určujících forem jeho básnické tvorby. Po svém se zde básník vypořádává například s nadějí a vírou, především ale s dobou, která pro něho znamenala duchovní marast a útlak. Řadu básní autor také věnuje svým přátelům, kteří s ním tento nelehký čas prožívali. Znění tohoto textu vychází z díla Magorova summa I tak, jak bylo vydáno v Praze nakladatelstvím Torst v roce 2015. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován. Zdarma legálně ke stažení na https://goo.gl/8XhgPM.
Dvacetistránková sbírka obsahuje pouze deset básní Ivana Martina Jirouse a její obsah lze chararizovat jako jakési volné pokračování textů, které vyšly pod názvem "Magorův Jeruzalém". Stále je tu určitá hořkost, skepse a obavy, jakoby se prohluboval pocit samoty, jenž je důsledkem doznívající manželské krize. A tak se básník pokouší nalézt v pustém světě nová pouta a vazby - a překvapivě je objevuje právě v ptačích bytostech...
Stejně jako v Magorově mystické růži, vydané rovněž roku 1981, ponechává tentokrát básník stranou jakoukoli obavu a strach za následky svých literárních činů a rozhodne se pojmenovat skutečnost pravými jmény. Magorovy verše jsou zcela zřetelným a jasným projevem nesouhlasu s totalitním režimem, odsuzují komunistickou představu o světě a mění se v naléhavé svědectví o zrůdnosti času, v níž je nucen žít (nebo vlastně živořit) intelektuálně založený a cítící člověk. Neboť všude jsou "vrata a závory", po "po všech končinách země" se rozlezli zeměplazi a tak básník žáda Boha, aby ještě jednou rozevřel moře a stvořil jiný svět. Je tu i smutek, neschopnost psát o oblacích, pod nimiž proletěl čáp, protože Jirous ví, že tuto prostou a bohulibou scénu ani plno jeho přátel "neuvidí dlouho. / Vašek, Petr Uhl, Gruntorád, / Quido Machulka./ Luter začal počítat svoje dny." Znění tohoto textu vychází z díla Magorova summa I tak, jak bylo vydáno v Praze nakladatelstvím Torst v roce 2015. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován. Zdarma legálně ke stažení na https://goo.gl/tqZFAc.
Jde o básně, napsané s velkým citem, mnohdy s bolestí a zármutkem. Jakoby se autor snažil vyzpovídat, jakoby by mu na ramena dopadla únava a hořkost... Jirous psal tyto ve vypjatém citovém rozpoložení, která byla zapříčiněna manželskou krizí. Nezapomíná však ani na své přátele, jimž některé básně dedikoval (Lubomír Jiřiště, JanStaněk, Vlastimil Třešňák).
Jirousova samizdatová prvotina je vlastně souborem, jemuž vládnou úsečná dvojverší, básnické připomínky či poznámky. Není zde příliš místa pro něhu, Magorova poezie je krutá, glosuje drsnost života, pohybujícího se ve společenském ghettu. Toto místo, v oficiální mluvě nazývané odpadem a smetištěm, se však pro básníka stáváodrazovým můstkem, z něhož lze pozorovat a účastnit se toho pravého a nefalšovaného bytí, v němž vlají přátelská setkání lidí stejného druhu, koncerty Plastiků či podobně nekonformní akce a události. I to byl jeden ze způsobů, jenž dodával odhodlání i návody, jak čelit nepřízni doby. Znění tohoto textu vychází z díla Magorova summa I tak, jak bylo vydáno v Praze nakladatelstvím Torst v roce 2015. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován. Zdarma legálně ke stažení na https://goo.gl/Hzf8Wc.
Sbírka veršů jedné z nejvýznamnějších osobnosti českého undergroundu, která vznikala poměrně v dlouhém časovém období, v letech 1985-1997. Ivan Martin Jirous je v tomto souboru stále jakoby zahlcený smutkem, stále se tu objevují motivy z rozpadu jeho manželství, meditace o samotě, které procházejí sítem beznaděje, vzpomínek a nostalgických povzdechů: "Měděnkou pokrývá se láska / potichu umírá náš vztah / zachází / jak slunce za úbočí hor..." Básník tu opět oslovuje své přátele (Mikoláš Chadima, M. C. Putna, Pavel Bergman), zdá se ovšem, že ústřední myšlenkou je bezbřehý smutek, který vládne autorovým veršům i přesto, že do jeho blízkosti proniklo i "tolik šťastných dnů", které dávno neviděl.
Podobně jako v Magorově krabičce, i zde se již zřetelně projevuje autorův charakteristický jazyk, který navíc nezapře určitou inspiraci z tvorby Egona Bondyho. Jirous se představuje jako nesmiřitelný ironik, který soustavně útočí proti totalitnímu režimu. V tomto nerovném souboji je ochoten obětovat vše, aby se stal svědkem toho, jak se"zničí sovětské panství". Znovu se tu zabývá otázkami víry, ale základním motivem zůstává nekompromisní odsouzení doby a země, v níž žije: "Ach, / proč se radši nespálím v kopřivách / než v té bídě, v níž žiju, / proč se radši neválím v žahavkách, / proč radši nenocuju v trnkách, v akátech, trních, / proč radši nežiju v hlozích?" Znění tohoto textu vychází z díla Magorova summa I tak, jak bylo vydáno v Praze nakladatelstvím Torst v roce 2015. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován. Zdarma legálně ke stažení na https://goo.gl/vMU7Ag.
"Torzo naděje" je dnes považováno za klasickou sbírku veršů, kterou básník bezprostředně reagoval na tragickou skutečnost mnichovské dohody. Jeho emotivní, až drásavě vypjatá reakce, doprovázená zlobou a hněvem, ale i hořkou bezmocností, zachycuje tragédii země a všemi opuštěného národa, vydaného napospas zákeřné a kruté tyranii.I přes tyto tragické okolnosti se však ve sbírce projevují i symbolické náznaky odporu a příští naděje, z níž sice zbývá jen málo, ale je nutné v ni věřit a doufat. - "Já se tam vrátím" je pak slavná, silně lyrizovaná skladba z roku 1939, kterou Halas pojal jako intenzivní osobní vyznání lásky k Vysočině, krajině svého dětství. Tato báseň v próze, napsaná výsostnými jazykovými prostředky a opěvující jistoty a krásy domova, patří mezi klenoty české poezie.
V názvu sbírky se patrně skrývá název obce Prostřední Vydří, místo, kde Ivan Martin Jirous zakoupil zchátralý statek a kam jezdil sám nebo s kamarády hledat inspiraci. Zádumčivá a malebná krajina patrně přispěla k tomu, aby se tu básník ponořil do úvah a meditací o životě, o umění a historii, i o některých osobnostech, které sehrály na tomto poli výraznou roli. Objevuje se tu třeba husitský tribun Jan Želivský, dvorní malíř Rudolfa II. Arcimboldo, básníci Verlaine a Ševčenko. Tradičně jsou zde zařazeny i verše, které autor napsal pro své přátele (Jaroslav Hutka, Andrej Stankovič, Karel Malík).