Sbírka starých pořekadel a přísloví (asi 2000). Nové, kritické, ale i obecně přístupné vydání sbírky přísloví, kterou sestavil J. A. Komenský patrně počátkem 20. let 17. stol. nejen jako pomůcku pro ozdobení řeči, ale zvláště že „přísloví směřují vždy k formování v nás rozumnosti a opatrnosti při věcech života a obcování se dotýkajících“. Soubor, obsahující 2262 přísloví čes., polských, latin. a němec., jakož i biblických (česká z valné části již zveřejněna ve sbírkách 16. stol., Srncově i v anonym. Knížce rýmovní, v Blahoslavově Gramatice i v slovníkář. díle Adama z Veleslavína) za života Komenského vydán nebyl. Po prvé byl publikován Tomkem 1849, přetištěn 1871, nově vydán J. V. Novákem 1901, zde pak po čtvrté. Uspořádání, provedené již Komenským, rozvrhuje přísloví do 5 oddílů, ne podle smyslu přísloví, ale podle okruhu, z něhož je čerpáno obrazné vyjádření moudrosti. Okruhy: věci přirozené, řemeslnické, příhody, fabule, různé.
Nejproslulejší dílo římského politika, vojevůdce a spisovatele Gaia Iulia Caesara. V sedmi knihách popisuje svá galská tažení a bitvy, ale i přírodu a zvyky starých Galů, Germánů a Britanů. Celé zápisky jsou psané v er–formě (tedy ve třetí osobě, Caesar o sobě mluví jako o „něm“), čímž chtěl dosáhnout zdánlivé objektivnosti. Sloh díla je velmi střídmý, bez zbytečných odboček a kudrlinek, používá malou slovní zásobu – obsahuje jen 1 300 opakujících se slov. Pro svou jednoduchost jsou zápisky dodnes využívány k vyučování latiny. Vojtěch Zamarovský knihu popsal jako „snad nejlepší propagační dílo, které kdy o sobě kdo napsal“. Proslulá je i první věta: „Gallia est omnis divisa in partes tres, quarum unam incolunt Belgae, aliam Aquitani, tertiam qui ipsorum lingua Celtae, nostra Galli appellantur.“
První české úplné znění proslulé knihy, v níž autor, pravověrný Žid proniknutý římskou a řeckou vzdělaností, zpracoval jednak své vlastní zkušenosti, jednak oficiální římské vojenské záznamy a zprávy římských velitelů. Popisuje války makabejské, počátky Herodovy vlády a působení prokurátorů, také Piláta v Judeji. Počínaje povstáním za Flora, vypráví obšírně o událostech, jichž se sám účastnil.
Kniha prvá se věnuje uvedení do českých dějin, kde porovnává dějiny římské, německé a slovanské, vyjmenovává epochy a prameny českých dějin a neopomíná ani významné české a moravské dějepisce. Poté počíná již vlastní vyprávění o dějinách českých předslovanskými národy v Čechách, konkrétně Bóji a Markomany.
Kniha druhá se zabývá obdobím od roku 451 do roku 894, tedy prvními Čechy, jejich původem, nejstaršími sídly, popisem každodenního staroslovanského života a jejich válkami s Durynky, Avary a Franky. K prvním Čechům Palacký přiřazuje pověsti o Krokovi a jeho dcerách, o Přemyslu, o založení města Prahy, o dívčí válce a podobně, jejichž základ hledal ve zfalšovaných rukopisech, v jejichž pravost neochvějně věřil. V tomto oddíle se autor nadále věnuje dynastii Karlovců (v knize psáni jako Karolingové) a válkám Čechů s jejím nejslavnějším představitelem, Karlem Velikým, počátkům křesťanství v Čechách a na Moravě, zejména věrozvěstům Cyrilu a Metodějovi, dále moravským panovníkům Rostislavovi z dynastie Mojmírovců, za jehož vlády se uskutečnila cyrilometodějská misie, Svatoplukovi, nejvýznamnějšímu panovníkovi Velkomoravské říše, a Bořivojovi, prvnímu historicky doloženému českému panovníkovi a prvnímu křesťanskému panovníkovi, a nakonec pádu říše moravské. Kniha druhá je ukončena vyprávěním a úvahami o životě Čechů za doby pohanství.
Následuje kniha třetí věnující se Čechám křesťanským a vévodským, tedy období od roku 895 do roku 1125, kam spadá i zavraždění sv. Václava jeho bratrem Boleslavem a smrt Václavovy babičky svaté Ludmily, jež byla na příkaz Drahomíry, Václavovy matky, uškrcena vlastním šálem, jenž se později stal jejím symbolem. Dále se kniha třetí věnuje období panování Spytihněva I., Vratislava I. (otec knížat Václava a Boleslava I.), Václava, Boleslava I., Boleslava II. Pobožného, jeho synů (zejména pádu říše české za vlády Boleslava III. Ryšavého), Břetislava I., který se postaral o nový vzestup Čech a o uvedení zákona o posloupnosti starších na trůnu, Spytihněva II. a jeho bratří, Vratislava II., jeho bratřím a půtkám o trůn mezi syny a synovci tohoto panovníka, a Břetislava II., který se postaral o vyhnání slovanských mnichů ze Sázavského kláštera, kteří zde zachovávali staroslověnský obřad, odkaz bratří Cyrila a Metoděje. Nastoupením Břetislavova mladšího bratra, Bořivoje II., byl poprvé porušen zákon o posloupnosti. Kniha třetí se nadále věnuje například vyvraždění Vršovců roku 1108 na příkaz Přemyslovců.
Nové vydání monumentálního díla české historiografie, v němž Palacký na podkladě průzkumu českých a zahraničních archívů a velkého bohatství poznatků a jejich kritického rozboru podal ucelený výklad české minulosti od počátkuaž do roku 1526. Jeho význam a přínos nezáleží pouze v tom, že vyvracelo omyly starší historiografie,nýbrž že použitím vývojových filosoficko-dějinných hledisek bylo prvním syntetickým zpracováním českých dějin. Palackého Dějiny, jejichž česká verze vycházela v letech 1848-1876, zůstanou proto "působivým národním eposem, vynikajícím ryzostí jazyka a ušlechtilostí stylu, a klasickým dílem české literatury minulého století". Tento díl obsahuje popis let 1439-1471.
Poslední, pátá kniha začíná rokem 1197 a končí rokem 1253. Týká se kralování Přemysla Otakara I., což byl první český král, jemuž se podařilo zajistit královský titul i pro své potomky, a Václava I., jeho syna, jehož korunovací v Praze definitivně padl princip seniorátu, podle kterého měl na trůn nastoupit vždy ten nejstarší Přemyslovec. Kniha pátá i celý první díl Dějin národu českého končí obrazem života v Čechách a na Moravě.
„Dějiny aneb devět knih dějin nazvaných Músy“ – spis řeckého historika Hérodota z 5. století př. n. l.. Jedná se o dílo, jež již svým názvem „Zpráva o pátrání“ napovídá, že v něm jsou shrnuta Hérodotova geografická a historická pátrání. Od doby Alexandra Velikého je toto dílo otce historie a geografie rozdělováno do devíti knih, které jsou pojmenované po jednotlivých múzách – Kleió, Euterpé, Tháleia, Melpomené, Terpsichoré, Erató, Polyhymnia, Úrania, Kalliopé. Hérodotos se v tomto spise věnuje převážně dějinám řecko-perských válek. V prvních svazcích se zaměřuje na příčiny tohoto konfliktu, který spatřuje hlavně v perském imperialismu. Prvních pět knih proto věnuje dějinám perské říše až do doby Dáreia I., dopouští se zde i četných historických, zeměpisných i etnografických odbočení a píše o zemích, které Peršané dobyli či napadli. Celá jedna kniha se zabývá jen Egyptem. Řecký historik Hérodotos bývá nazýván otcem evropského dějepisectví. Jeho Dějiny, které byly uveřejněny v Athénách pravděpodobně v r. 425 př. n. l., jsou dílem velice různorodým, které kromě historických složek obsahuje i četné exkursy etnografické, geografické a literární. Hlavní osou Hérodotova výkladu je vznik rozporu mezi Evropou a Asií, růst perské moci a dějiny řecko-perské války. Hérodotovo dílo bylo silně ovlivněno demokratickým athénským zřízením a dále autorovými cestami, z nichž vytěžil množství poznatků, které se staly součástí jeho poutavého a čtenářsky vděčného díla.
V českém překladu uvádí výbor ukázky z latinských prozaických prací a listů známých i méně známých českých humanistů z let 1459–1621. Vedle prvního úplného překladu Dialogu Jana z Rabštejna, filozofického traktátu O lidské ubohosti od Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic, výňatku z deníku Šimona Proxena a úryvku z Martinidova popisu Prahy zde najdeme listy Viktorina ze Všehrd, Václava Píseckého, Martina Kuthena, Karla Staršího ze Žerotína a dalších, které umožňují lepší pochopení doby, v níž vznikly, a seznamují s názory pisatelů na tehdejší aktuální otázky.
Tento výbor obsahuje přes tisíc drobných veršovaných útvarů, které jsou reprezentativním průřezem gnómickým básnictvím živým od 14. století. Výběr a uspoř. textů, předml. a komentář Pavel Spunar; z lat. přel. a doslov o překladu naps. Dana Svobodová ; obr. příl. vybral P. Spunar. Rejstřík jmen a incipitů.