Eichmann in Jerusalem: A Report on the Banality of Evil
Kniha pojednává o soudním procesu s nacistickým zločincem Adolfem Eichmannem v Jeruzalémě v roce 1961. Eichmann byl 11. května 1960 unesen z Argentiny, kde žil od konce války a dopraven do Izraele. Eichmann byl obviněn jako hlavní aktér konečného řešení židovské otázky. Celá kniha je koncipována jako reportáž z průběhu Jeruzalémského procesu, při kterém byl nakonec Eichmann odsouzen k trestu smrti. Arendtová si pokládá otázku, zda může být Eichmann vůbec souzen, a pokud ano, tak za co. Znovu se tu opakuje dilema z norimberských procesů, při kterých se obžalovaní hájili především tím, že poslouchali rozkazy, za jejichž neuposlechnutí jim hrozil vysoký trest a řídili se tak podle platného práva. Jedná se o nejkontroverznější dílo autorky, které napsala v roce 1963 a popudila si jím židovskou komunitu, když zpochybnila schopnost člověka používat v podmínkách sílícího stranictví, nacionalismu a modernizace racionální uvažování.
Konrad Lorenz vyvozuje ve své knize praktické důsledky ze svého široce založeného přírodopisu lidského poznávání. Jde mu přitom o nové porozumění skutečnosti, s níž jsme spjati svým jednáním a za níž jsme spoluodpovědni. Z přírodovědně zdůvodněného nahlédnutí, že budoucnost lidstva závisí na pochopení přírodních souvislostí, pramení jeho starost o zachování bytostně lidských vlastností a aktivit. Nespokojuje se však pouze s varovnou výzvou, ale táže se po příčinách rozkladu a patologických jevů naší civilizace a kultury a poukazuje na „terapeutická“ obranná opatření. Léčivé možnosti vidí například v oživení a podpoře neracionálních a emocionálních složek celostního vnímání, které v našem „scientistním“, technokratickém věku tak upadá. I přes vyslovená varování však doufá, že novou orientací na univerzální lidské hodnoty lze toto ohrožení odvrátit.