V této knize si Eliade klade otázky po smyslu historické existence člověka. Jak sám uvádí v předmluvě, vhodným podtitulem knihy by mohl být „Úvod do filosofie dějin“. Není to však spekulativní analýza pojmu dějin, ale zkoumání základních představ o světě v tzv. archaických společnostech, které sice žijí své dějiny, ale snažíse od nich odhlížet, dokonce je popírat. Archaický člověk, který je pro Eliadeho šifrou pro náboženského člověka vůbec, věří, že profánní svět konkrétních lidských dějin je úpadkovým způsobem existence. Skutečný a smysluplný je pouze mytický čas absolutního počátku, kdy všechno bylo „nové“. Pouze účastí na posvátném světě bohů a héroů, který zde byl „v onom čase“ (in illo tempore), člověk skutečně jest, a pouze opakováním počátečních vzorů jejich jednání nabývá smyslu i jeho jednání. Dějinný pobyt člověka se stává snesitelným jen periodickým obnovováním světa, tedy „věčným návratem“ k prvotním paradigmatům, archetypům, a jejich reaktualizací. ISBN 978-80-86685-09-0 je chybné
Klasické dílo novověké filosofie vychází v novém překladu s paralelním latinským textem a poznámkami, obsahujícími mimo jiné hlavní odchylky francouzského autorizovaného překladu od původní latinské verze.
Vrcholné dílo klasika světové filozofie kriticky zkoumá základní principy dosavadního vědeckého i metafyzického poznání. Analýza matematického a přírodovědeckého poznání se stává východiskem pro hledání podmínek poznání metafyzického. Význam metafyziky v lidském poznání je nezpochybnitelný. Vědecké poznání se opírá o apriorní schopnosti rozumu, neboť má své kořeny v tzv. syntetických soudech a priori, které umožňuje aktivita rozumu. Vědu umožňuje pouze důkaz apriorní podmínky poznání: nemůže se tudíž nikdy zabývat realitou, nýbrž jejími jevy, formulovanými naší vlastní zkušeností a aktivitou rozumu. Vědecké poznání vytváří vlastní realitu... Toto východisko slouží k rozboru podstaty metafyzického poznání. Celá dosavadní metafyzika oceňovala realitu „věcí o sobě“, avšak Kant zdůrazňuje reálnou neprokazatelnost, jelikož představují pouhou syntézu rozumových aktivit. Metafyzika se proto musí stát kritikou úlohy rozumu. Kantovo základní filosofické dílo v českém překladu J. Loužila ve spolupráci s J. Chotašem a I. Chvatíkem.
Základní dílo francouzského existencialismu, v němž se autor pokusil navázat na Heideggerův filosofický výklad lidské konečnosti, kterou chápe jako možnost být tím, čím nejsem, a nebýt tím, čím jsem. Jean-Paul Sartre v tomto rámci vykládá lidskou svobodu, situovanost všech „projektů“ a v rámci analýzy konkrétních vztahů k druhému člověku podává i svůj slavný výklad, v němž se lidská otevřenost pro možnosti neautenticky zvěcňuje. Přeložil O. Kuba.
Nečasové úvahy vycházely postupně v letech 1873–1876. Tvoří důležitou součást Nietzschovy rané filosofie, jejíž půdorys byl rozvržen v prvotině Zrození tragédie z ducha hudby. Zejména v druhé, nejznámější úvaze O užitku a škodlivosti historie pro život přicházejí ke slovu některé náměty a postupy, které mají zásadní význam pro Nietzschovu filosofii jako celek.
Vita activa, známější pod anglickým názvem The Human Condition, je nejdůležitější filosofický spis Hannah Arendtové. Pojednává v něm o základních formách lidské činnosti, které jsou zároveň základními podmínkami, za nichž je člověku dán život na zemi. Těmi jsou práce, zhotovování a jednání, jež charakterizují člověka jakopracující bytost čelící tlaku biologické nutnosti (animal laborans), jako zhotovitele předmětů lidského světa zajišťujícího stabilní rámec pro existenci lidského rodu (homo faber) a jako politickou bytost, která skrze jednání a promlouvání manifestuje svou personální jedinečnost, uskutečňuje svou svobodu a spolu s druhými splétá předivo lidských vztahů (animal politikum). Systematická filosofická analýza těchto lidských činností je spojena s pronikavou reflexí hlubokých společenských proměn v novověku a s kritickým rozborem teorií, které byly jejich myšlenkovým základem.
Podání Fichtova systému transcendentální filosofie, v němž autor znovu promýšlí stěžejní témata Kantovy kritické filosofie. Výsledkem tohoto pokusu o nové založení Kantovy kritiky je svébytné vypracování činného, sebe kladoucího Já a ústředního motivu obrazotvornosti jako základního konstituentu možné lidské zkušenosti o jevovém světě v jeho časovém, prostorovém a kategoriálním charakteru. Pojetí transcendentální obrazotvornosti jako těkání je tak nejen hlubším založením tohoto Kantem již zahlédnutého, avšak dostatečně nevypracovaného motivu. Zároveň totiž předznamenává formulaci těch filosofických stanovisek, s nimiž se můžeme setkat u myslitelů jako Deleuze či Sartre.
Vedle svých obsáhlých spisů k teoretické a morální filosofii a k estetice je Kant autorem řady drobnějších studií, v nichž reaguje takříkajíc na dobovou objednávku. Předložený výbor obsahuje studie Co je osvícenství, Idea obecných dějin ve světoobčanském smyslu, Domnělý začátek lidských dějin, Konec všech věcí, O domnělém právu lhát z lásky k bližnímu. Výbor uzavírá text O radikálním zlu v lidské přirozenosti.
Kniha přináší dvojjazyčnou edici metafyzických textů Komenského. Jde o vydání jeho šesti spisů, které představují systematické pojednání o první filosofii: 1) Prima philosophia; 2) Janua rerum reserata sive Universalis sapientiae seminarium, vulgo philosophia prima et metaphysica dicta; 3) Scenographiae pansophicae pars II, quae portae scientiarum metaphysicae delineationem exhibet; 4) Janua rerum reserata, hoc est Sapientia prima, quam vulgo metaphysicam vocant; 5) Mundus possibilis ceu totius pansophiae basis; 6) Pansophiae gradus secundus, in quo homo mentis suae fontem, Mentem aeternam (et in ea mundum idealem seu archetypum), reperit et contemplatur. Latinský text je převzat z kritické edice Dílo J. A. Komenského, pouze s nutnými revizemi, český překlad je v zásadě pořízen nově, s oporou o již stávající překlady, pokud jsou, a o výsledky nového bádání o Komenského filosofii a jeho terminologickém systému. Publikace je uvedena analytickou studií o Komenského metafyzice a vybavena podrobným odborným komentářem. Vydavateli jsou Vojtěch Balík a Věra Schifferová.
Kniha pro svobodné duchy / První rozsáhlé dílo jež Nietzsche napsal v „aforismech“ řazených do tematických skupin. Pod titulem Menschliches, Allzumenschliches vyšla v dubnu 1878 k stému výročí Voltairova úmrtí nejprve jen první část. V polovině a koncem roku 1879 vyšly dva rozsáhlé dodatky („Rozličné názory a výroky“ a „Poutník a jeho stín“), které od roku 1886 tvoří druhý svazek celého díla. Nietzsche se zde definitivně odpoutává od svých vzorů, A. Schoppenhauera a R. Wagnera, a obrací se proti dosavadní metafyzické tradici. Nevystupuje jen jako pokračovatel osvícenské kritiky náboženských a morálních představ, ale i jako pronikavý psycholog. Pozitivní zájem o „nejbližší věci“ se později ukáže jako klíčový moment v hledání Nietzschovy vlastní filosofické pozice vyjádřené ve spisech Radostná věda, Tak pravil Zarathustra a Mimo dobro a zlo.
Kniha, kterou Friedrich Nietzsche při závěrečném zhodnocení své tvorby v Ecce homo nazval „pomníkem krize“, je jeho prvním rozsáhlým dílem napsaným formou „aforismů“, jež autor zkomponoval do tematických skupin. Postavou „svobodného ducha“ a filosofickým zájmem o bezpředsudečné poznání „nejbližších věcí“ se zde Nietzsche obrací proti dosavadní metafyzické tradici. K prvnímu dílu napsal autor dvě pokračování: první vyšlo na jaře 1879, pod titulem Lidské, příliš lidské. Kniha pro svobodné duchy. Dodatek: Rozličné názory a výroky. V prosinci téhož roku vyšel s týmž titulem a podtitulem druhý „doplněk“ nazvaný Poutník a jeho stín. V roce 1886 byly tyto dva dodatky svázány a uvedeny znovu na trh pod společným označením „Druhý díl“. Přeložila V. Koubová.
Součástí Descartovy Rozpravy o metodě byly tři „eseje“, které ilustrovaly Descartovu metodu. Jedním z nich je slavná Geometrie, základní dílo novověké matematiky, první revoluce od vzniku řecké geometrie. Český překlad J. Fialy je pořízen podle původního francouzského znění a doprovází jej faksimile prvního latinského překladu podle vydání z roku 1683.
Další z „esejů“ z Rozpravy o metodě, v němž Descartes předvádí svou metodu na nauce o světle, zvláště pak na objevu zákona lomu světla a jeho důsledcích. Francouzsko-česky, s původními obrázky a závěrečným komentářem překladatele.
Ve své studii dvou nejslavnějších revolucí 18. století vyzdvihuje Arendtová úsilí Americké revoluce o založení politické svobody spojené s ustanovením trvalých politických institucí a svobodného veřejného prostoru. To staví do protikladu ke snaze Francouzské revoluce o osvobození od sociální nerovnosti. Dále se autorka zamýšlí nad tím, proč se v Americe duch revoluce neudržel. Hlavní příčinu spatřuje ve ztrátě vztahu k veřejnému prostoru za podmínek zastupitelské demokracie. V závěru se na základě myšlenek Thomase Jeffersona a zkušenosti se systémem rad v průběhu revolucí 20. století věnuje možnostem obnovy a udržení přímé demokracie.
Kniha Lidské, příliš lidské, kterou Friedrich Nietzsche při závěrečném zhodnocení své tvorby v Ecce homo nazval „pomníkem krize“, je jeho prvním rozsáhlým dílem napsaným formou „aforismů“, jež autor zkomponoval do tematických skupin. Postavou „svobodného ducha“ a filosofickým zájmem o bezpředsudečné poznání „nejbližších věcí“ se zde Nietzsche definitivně odpoutává od svých vzorů, A. Schopenhauera a R. Wagnera, a obrací se proti dosavadní metafyzické tradici. Nevystupuje jen jako pokračovatel osvícenské kritiky náboženských a morálních představ,ale i jako pronikavý psycholog. Třebaže bylo toto dílo poněkud stranou zájmu velkých filosofických interpretací, představuje nesporně rozhodující obrat na Nietzschově cestě k vlastní filosofické pozici, a právě proto umožňuje lépe porozumět složitému vývoji jeho myšlení. Nové opravené vydání obou dílů v jednom svazku.