Srdce temnoty je barvitým vylíčením dramatické výpravy parníkem do samého středu Afriky, Belgického Konga, kam se anglický kapitán Marlow vydává vyhledat přednostu Kurtze, o nějž má jeho obchodní společnost vážné obavy. příběh je však možné chápat i jako Marlowův ponor do vlastního nitra, očistnou pouť, během níž hrdina přehodnocuje svůj dosavadní pohled na svět. V neposlední řadě je Srdce temnoty výrazem autorova odmítnutí kolonialistické expanze, která nejenže krutě zasahuje do života domorodců, ale rovněž zhoubně naleptává osobnost samotných „nositelů pokroku“. Jako určitý doplněk a varianta situace rozehrané v Srdci temnoty je zde ke stěžejní Conradově próze přičleněna povídka Výspa pokroku. Srdce temnoty přeložil Jan Zábrana, Výspu pokroku Aloys Skoumal.
V jádru humorně satirická kritika anglické společnosti, všech jejích tříd a vrstev, v řadě črt, které rozlišují různé odrůdy snobů, jako na př. snoby vojenské, universitní, klerikální, literární, hostitelské, venkovské atd.atd. Pojmu snob, který původně znamenal zhruba tolik co filistr, dal Thackeray nový rozsah a obsah: jeho krajní meze představuje snob jako štrébr, jako člověk šilhající po vyšší společnosti, jejích mravech a nemravech a dále snob jako člověk přepjatého sebevědomí, mající typicky anglický pocit kolektivní nadřazenosti proti národům ostatním. Črty byly původně uveřejňovány v Punchi (humor. časopis. jehož jméno je obdobou Kašpárka) a přes satirický ráz se uzavírají touto pasáží: "Takovým věcem se smát je věcí pana Punche. Nechť se směje počestně a nezasadí žádnou nedovolenou ránu a nechť mluví pravdu i když se směje na celé kolo - nikdy nezapomínaje, že Žert je dobrý, Pravda lepší, ale Láska ze všeho nejlepší."
Hovory k sobě jsou jeho jediným, zato nesmírně významným spisem a patří mezi skvosty kulturního dědictví antiky. Jedná se o netradiční formu aforistických zápisků, které si císař pořizoval příležitostně kdekoli, a tak se nám naskýtá zajímavý náhled do myšlení tohoto velkého člověka, který bývá právem nazýván jako „filozof na trůně“. Marcus Aurelius byl oddán své filozofii, a proto pohlížel na svá neštěstí jako na prověrku osudu, v níž lidé prokáží svou vnitřní sílu tím, jak svůj osud dokáží přijmout a jak se s ním vyrovnají. Text překladu i ediční poznámka jsou převzaty z vyd. v nakl. Svoboda z r. 1969.
Příběh s fantastickými prvky se odehrává v 19. století v Londýně. Krásného Doriana Graye portrétuje malíř Basil Hallward, který je Dorianovým vzhledem uchvácen a naivně si myslí, že sličný mladík je a vždy bude ztělesněním dobra. Uzavřený malíř se přátelí s lordem Henrym, ten je povahově zcela jiný. V každé společnosti je Henry ozdobou, oslňuje hlubokomyslnými úvahami, nemá žádné morální zábrany. Na bohatého sirotka Doriana, původně stydlivého a nezkaženého mladíka, má Henry zničující vliv. Také před nadaným malířem rozpřádá neuctivé teorie o zbytečnosti portrétování. Portrétovaný člověk stárne, kdežto obraz zůstává nepříjemným svědectvím o ztraceném mládí. Doriana ta představa poleká natolik, že si přeje, aby místo něho zestárl jeho obraz.
Romance o vině, hříchu a výčitkách svědomí, odehrávající se v magickém prostředí Říma. Americký sochař Kenyon, jemná Hilda z Nové Anglie, záhadná malířka Miriam, italský mladík Donatello, podobný Praxitelově soše fauna – to je čtveřice přátel, společně poznávajících Řím. Bezstarostné ovzduší bohémského života všaknaruší zločin, jehož se dopustí Donatello s Miriam a který zasáhne do osudů všech protagonistů. Stěžejním motivem příběhu je odvěké téma hříchu, viny a odpuštění. Morální dilema, kterým hrdinové procházejí, je navíc opředeno zvláštní atmosférou Věčného města. Umělecky vycizelovaný román je posledním dokončeným dílem autora: prokázal v něm schopnost psychologické analýzy postav a cit pro vystižení rozdílu mezi americkým a evropským pojetím kultury, víry a morálky vůbec.