Svou třetí knížkou zaskočil Michal jak čtenáře, tak kritiky. A vyznačil tak své autorské kredo: nikdy se nevracet k minulým úspěchům. Ve svém historickém románu Čest a sláva (1966) jde Michal opět svými cestami a opouští obvyklou polohu panoramatu velkých dějin. Děj se odehrává během třicetileté války na zchudlé zemanské tvrzi.Jeho hrdinou je mladý rytíř Rynda, potomek starého evangelického rodu, kterého navštíví poslové francouzského krále, aby rytíře přesvědčili, že je třeba rozpoutat v kraji povstání proti katolickým Habsburkům. Když se hostům, kteří argumentují myšlenkami filozofů, historickou nutností a především ctí a slávou, podaří konečně rytíře přemluvit, je podepsán vestfálský mír. Takže už není proti čemu povstat. Jenomže rytíř Rynda už si dal slovo, které nemůže zlomit – a tak sám, „za sebou tři jízdné a sedm pěších, v pravici prastarý praporec s […] heslem Virtus virtutis praemium“ vyjíždí do boje za lepší svět. Gypsová dáma je v autorově pojetí spravedlnost. A nejde mu jen o formu jejího vnějšího projevu, v němž ji představuje, např. v kriminalistické povídce, i když v tomto žánru má patrnou zálibu, jde mu především o příčiny a následky etického kodexu, ať již zvoleného, získaného či vnuceného. Tento kodex hýbe kolečky stroje kriminální živnosti soukromého detektiva Lokvence i podivného advokáta v titulní novele situované do pražského podsvětí první republiky...
Kniha kratších próz tematicky navazuje na Křížovou cestu kočárového kočího a povídkovou knihu Sluneční hodiny. Autorka vypráví životní epizody lidí z blázince a okolné horské vesnice. Svět blázince je konfrontován se životem normálních lidí v době, kdy normalizační omezení svobody vedla k banálnímu živoření a konzumnímu pachtění.
V roce 1963, rok před svou smrtí, završil Vasilij Grossman svou tvůrčí dráhu románem Panta rhei. Poslední autorovo dílo je otřesnou obžalobou stalinského režimu, drama nesvobody promítnuté do časoprostoru ruských dějin. Hérakleitův výrok o tom, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky, nachází své strašné potvrzení v osobní zkušenosti Ivana Grigorjeviče, který se po třiceti letech strávených v sovětských pracovních táborech vrací na známá místa a ke známým liedem - a zjišťuje, že nic nemůže být jako dřív. Otřesné svědectví o stalinském teroru, tak jak je známe mj. z Černé knihy komunismu, je tu předestřeno uměleckou formou a v zobrazení hrstky konkrétních osudů jde dál než pouhý dokument: pro svou osobní, nanejvýš naléhavou zkušenost nenachází Grossmanův lágerník recipienta, neboť i život na svobodě byl nesvobodný, přestože jinak než v koncentráku, i lidi na svobodě svíral po celé trvání stalinismu smrtelný strach. Pro autora a jeho hrdinu není tím nejhorším prožité utrpení, ale samota, v níž s tímto utrpením zůstávají.
Nevšední příběh s řadou vtipných až pitoreskních peripetií, kořeněný oslňující autorovou fantazií a odlehčený od začátku do konce svérázným humorem od lehké ironie po sžíravý sarkasmus, vyniká originalitou jazyka, který nesnáší otřelost, nudu a faleš.